close search

Střety empatie a podezřívavosti

Umění paradoxů Petra Hátleho

Filmy vítěze loňského ročníku jihlavského festivalu Petra Hátleho se od sebe formálně i obsahově velmi liší. Spojuje je ale zájem o obrazy utrpení a zároveň zkoumání poměru autenticity a fikce v audiovizuálních výjevech.

Ze skromné filmografie jednatřicetiletého režiséra Petra Hátleho určitě největší pozornost vzbudil dokumentární portrét několika osob z okraje společnosti Velká noc (2013), který v loňském roce vyhrál českou soutěžní sekci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava. Hátle je mimo jiné autorem padesátiminutového střihového dokumentu Prolegomena to virtual framing of a revolution (2011), založeného na záběrech, jež pořídili mobilními telefony účastníci arabského jara, a letos přispěl do filmové antologie Gottland krátkým filmem o vztahu Lídy Baarové a Otakara Vávry. Přes značnou pestrost námětů lze mezi Hátleho filmy zahlédnout určité souvislosti, které se netýkají ani tak témat samotných, jako spíš velmi obecných problémů v jejich pozadí.

 

Protest in my pussy

V rozhovoru pro Dok.revue Hátle říká, že „každé téma vyžaduje svůj zvláštní přístup“, a zmíněné tři jeho filmy jsou skutečně po stránce stylu i metody zásadně rozdílné. Velká noc se skládá z esteticky mimořádně působivých záběrů, které vznikaly spíš řízenou improvizací s aktéry než přímo spontánním způsobem. Panenství Lídy BaarovéGottlandu vychází z nepoužitého hrubého materiálu určeného pro pořad Gen z roku 1995, ve kterém Vávra velmi nátlakovým způsobem zpovídá Baarovou, jež byla během natáčení údajně často opilá, a nutí svou bývalou kolegyni k tomu, aby mluvila o svém vztahu s Josephem Goebbelsem. Hátle měl ovšem zakázáno použít přímo samotný záznam, a tak jej místo toho zrekonstruoval s dvojicí herců a rozhovor proložil záběry z jejich společného filmu Panenství (1937) a ze
současných záběrů míst, kde se snímek natáčel. Audiovizuální esej Prolegomena už se přímo soustředí na práci s převzatými filmovými materiály, které skládá dohromady do překvapivých či provokativních koláží – autentické záznamy konfliktů prokládá nejen komentáři Slavoje Žižeka či Baracka Obamy, ale také například záběry z Hitchcockových Ptáků (The Birds, 1963), Ejzenštejnova Křižníku Potěmkin (Bronenosec Poťomkin, 1925), ale také cartoonu s Tomem a Jerrym nebo velmi dlouhého YouTube videa, ve kterém performerka MajelaZeZeDiamond zpívá mimo jiné „Gadaffi, protest in my pussy/ Gaddafi, protest in my cunt“. Hátle tu ale zároveň deformuje samotné záznamy – předkládá pouhé výřezy použitých videí, ve kterých ještě více vynikne nízké rozlišení obrazu, další záběry převádí do negativu a u jiných nahrazuje zvukovou stopu tlumenými ruchy.

Všem třem filmům je společná tendence ke konfrontacím s otřesně působícími obrazy utrpení. To platí nejen pro výjevy prostitutek, narkomanů a dalších „existencí“ ve Velké noci, ale i pro bolest, která je znát v reakcích Baarové, na niž Vávra ve zrekonstruovaném rozhovoru z Gottlandu klade surový psychický nátlak. A stejně tak i pro Prolegomena, v nichž vlastně nejde ani tak o snahu zorientovat se v chaotické společenské situaci, jako spíš tematizovat brutalitu a chaos, tak jak je zachycen v roztřesených záběrech šokovaných svědků násilných zásahů při demonstracích. S tím ostatně souvisí i zmíněné záběry z Ptáků, kteří jsou často interpretovaní (specifickým způsobem mimo jiné i samotným Žižekem) jako neuchopitelná vnější síla rozkládající ustavený řád.

 

Exhibice utrpení

Za ještě abstraktnější společný znak Hátleho filmů lze prohlásit zájem o inscenovanost, umělost a exhibici obecně. Prolegomena jsou pojata skutečně jako jakýsi úvod pro rozsáhlejší, ale dosud nerealizovaný projekt Digital Prints of a Revolution, kde měla být autentická videa z arabského jara konfrontována s dokumentárními záběry týkajícími se jejich autorů. U Panenství Lídy Baarové jsou různé roviny inscenovanosti a falše, a to nejen samotných scén, ale i osobností, o nichž povídka vypovídá, zřetelné. Pozoruhodným, i když nenápadným způsobem se ale tento aspekt objevuje i ve Velké noci. V již zmíněném rozhovoru režisér o svých aktérech říká: „Moje postavy jsou extrovertní a rády přehrávají, ukazují se a chlubí se. Také rády hodně trpí. Nahrávalo mi, že jsou takové i v osobním životě.
Jsou to profesionální herci ve svém vlastním prostředí.“ V samotné Velké noci je tento aspekt ale do určité míry utlumený. Naplno se nicméně projevuje v krátkometrážní Hátleho školní práci Advent (2010), na jejímž základě Velká noc vznikla a v níž vystupují totožní protagonisté. Advent bohužel působí dojmem pouhého fragmentu, jinak je ale ještě působivějším a koncentrovanějším dílem než jeho celovečerní přepracování. Hátle tu totiž daleko víc nechává své aktéry exhibovat. Ve většině scén vystupuje jen jediná osoba, navíc mnohdy v obrazových kompozicích, které ji stavějí přímo naproti kameře. Postavy tu mnohdy předvádějí přímo nějakou formu představení – tanec, případně erotickou show. Jako jistá forma hereckého projevu ale působí i jiné scény, například když přímo na kameru jiný aktér předvádí proud vulgárních nadávek adresovaných osobě, která se ve filmu vůbec neobjeví, nebo si do žíly píchne drogu, případně v posteli masturbuje
viditelně znuděného partnera.

 

Velká noc duše

Ve Velké noci se tato přehlídka etud odosobňuje a stává se portrétem „noci“ jakožto stavu světa (ve dne byla natáčena jen jediná scéna celého filmu) i duše (Hátle o postavách říká, že „v sobě symbolicky obsahují více noci než samotná noc“). Už nejde o přehlídku exhibic, ale o sérii situací, v nichž jsou aktéři obvykle součástí konverzace nebo nějakého jiného, širšího kontextu. Hátle navíc protagonistům v podstatě zvenčí vnucuje melancholii, která se nejsilněji projevuje ve velmi nešťastně použité árii Lascia ch’io pianga z Händelovy opery Rinaldo. Nejen že je diskutabilní, do jaké míry se do přízračného světa hrdinů filmu tato skladba hodí, ale především se jedná o melodii, která je v současnosti spojená s Trierovým Antikristem (Antichrist, 2009), a to do té míry, že její použití spolehlivě tento film asociuje (Trier
ostatně tuto skladbu přesně s tímto záměrem používá i v Nymfomance, Nymphomaniac, 2013.) Pořád se nicméně nepochybně jedná, obzvlášť na české poměry, o mimořádně působivý snímek se skvělou kamerou, silnými scénami a důmyslnou a zároveň poměrně důslednou koncepcí, která na sebe bere nesnadný cíl předvést Prahu lidí z okraje společnosti coby svět sám pro sebe.

Spojení performativnosti a utrpení se nejpodnětněji potkává právě v exhibicích postav z Adventu, které „rády hodně trpí“, ale je patrné i na krutosti Vávry, který znovu a znovu nechává nešťastnou Baarovou vypadávat z její životní role, i na zkoumáních digitální lo­fi estetiky záznamů z arabského jara v Prolegomenech. V Hátleho tvorbě se tak ostře střetávají protikladné principy empatie a nedůvěry, které jsou velmi podstatné pro kinematografii a obzvlášť pro dokument. Nejpřímějším příkladem je vztah tragické události a jejího filmového obrazu, který je základním východiskem Prolegomen a v Digital Prints by patrně vystoupil ještě výrazněji do popředí. V rekonstrukci Vávrova vymítání Baarové stojí celý konflikt na jiné úrovni – sledujeme dvě velmi kontroverzní osobnosti českého filmu, z nichž jedna se velmi úporně a bolestivě snaží svléknout z té druhé její
masku, ale sama zůstává v bezpečí své vlastní. A AdventVelká noc jsou stylizované přehlídky ztroskotanců, kteří ovšem předvádějí své utrpení jako masku. Hátle se tak projevuje jako působivý umělec plodných kontrastů a paradoxů, který do (českého) audiovizuálního prostředí vnáší potřebné pochybnosti.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články



Rozdmýchávat staré vášně

Návrat filmové erotiky nejen v Hollywoodu


Limity utopie

Vodíková sonáta Iaina M. Bankse