Americký bluesman Robert Johnson se podle legendy setkal o půlnoci na křižovatce uprostřed mississippských plantáží s ďáblem a upsal mu svou duši. Za to byl zasvěcen do techniky blues. V dokumentárním filmovém eseji The Last Angel of History (1996) hledá „datový zloděj“ o dva tisíce let později podobnou křižovatku jako Robert Johnson. Pátrá přitom hluboko v historii a z fragmentů „afrofuturistických technologií“, mezi něž samozřejmě patří i blues, skládá kód, který mu má poskytnout přístup k budoucnosti.

Za filmovým esejem, který je jedním z nejvýznamnějších děl britské kinematografie devadesátých let, stojí Black Audio Film Collective. Tato skupina, tvořená sedmi černými multimediálními umělci podobně jako Sankofa Film and Video Collective, reagovala na sociál­ní neklid v Británii osmdesátých let a navazovala na aktuální debaty o postkolonialismu, iniciované předními teoretiky, jako jsou Homi Bhabha nebo Stuart Hall. Cílem kolektivu bylo upevnit černou identitu, zanést ji na politickou mapu a vůbec prozkoumat černou kulturu v Británii. Zmíněným filmem, který režíroval John Akomfrah, však překročili nejen britský diskurs, ale i veškerý pozemský kontext – poslední anděl historie totiž směřoval do vesmíru.

Mateřské spojení

Původně černošské hudební žánry jako jazz, blues, soul, hip hop nebo r’n’b jsou dnes konzumovány většinovým bílým publikem, jež s nimi zachází stejně jako s kterýmkoli jiným hudebním materiálem: zbavuje je jejich pů­vodního smyslu a umisťuje je do jasně ohraničených estetických škatulek. Pro černou menšinu, kterou Black Audio Film Collective reprezentuje, ale tato hudba představuje zásadní nástroj, či jak říká vypravěč v The Last Angel of History, svého druhu „technologii“. Na cestě za klíčem, po němž datový zloděj pátrá, ho provází jediné vodítko – spojení „mothership connection“. To odkazuje na stejnojmenné album kapely Parliament z roku 1975. Aktivity George Clintona a jeho spolupracovníků jsou jedním ze tří pilířů afrofuturistického hudebního univerza. Dalšími dvěma sloupy jsou jazzman Sun Ra a experimentátor v oblasti reggae a dubu Lee
Scratch Perry.

Termín afrofuturismus poprvé použil teoretik Mark Dery už tři roky před vznikem snímku The Last Angel of History, avšak teprve filmový esej tento nový pojem ukotvil v kultuře a předložil ho ve srozumitelné podobě většinovému publiku. Poetický a aluzivní jazyk, který ve filmu rozvíjí mimo jiné i přední černošský teoretik Kodwo Eshun, funguje jako spojnice mezi tak rozdílnými žánry, jako jsou jazz, funk a reggae. Společně s vizuálním konceptem sci­fi je ale nejvýraznějším pojítkem eskapismus. Konkrétně útěk do vesmíru.

Sun Ra, George Clinton i Lee Scratch Perry sami sebe označovali za mimozemšťany a formulovali tak pocit, který zažívají rasové menšiny dodnes – svět, v němž žijí, je pro ně cizí. Ve filmu je jako první afrofuturistická „technologie“ prezentován zvuk bubnu, který umožňuje komunikaci nejenom mezi africkými diasporami, ale i napříč časem. Není náhodou, že původní otrokáři svým otrokům hru na buben zakazovali. A právě cestování časem je pro koncept afrofuturismu, jak ho pojímá snímek The Last Angel of History, klíčové. Datový zloděj provádí skoky v čase a díky této schopnosti se mu začínají před očima rýsovat spojnice mezi jednotlivými černými „technologiemi“. Ty jsou esteticky rozdílné, mají však společnou funkci – osvobodit černou menšinu.

Pod vodou

Další zbraní, kterou film zmiňuje a jež je pro myšlenku afrofuturismu zásadní, je propojení člověka a stroje. Tento aspekt podle režiséra Johna Akomfraha reprezentují především detroitští technoproducenti jako Derrick May, Juan Atkins nebo Kevin Saunderson, kteří na odkazu německých Kraftwerk a jejich desky Die Mensch­Maschine (1978) vystavěli strojovou futuristickou hudbu, která v sobě obsahuje odkazy na sci­fi a v něm zakódovaný eskapismus.

Technozvuk využívalo i kultovní americké duo Drexciya, jehož album Neptune’s Lair z roku 1999 formálně vychází právě z detroitského techna. Drexciya ovšem hledají možnost útěku z rasistické společnosti nikoli ve vesmíru, což je obvyklé téma afrofuturismu, ale na dně oceánu, kde podle nich vznikla civilizace založená těhotnými černými ženami shozenými do vody z otrokářských lodí. Cestování v čase má v případě konceptuální desky Neptune’s Lair podobu zrychlené evoluce, jež umožňuje obyvatelům podmořské říše dýchat pod vodou – stejnou schopnost ale mohla zmíněná civilizace dostat i v podobě jedné z afrofuturistických technologií, které zmiňuje vypravěč na začátku filmu The Last Angel of History.

Poslední klíč

Zakladatelé detroitského techna, Drexciya nebo britští producenti jako Goldie a A Guy Called Gerald tvořili hudbu osvobozenou od tradic a zasazenou v prázdném prostoru mezi lidskou existencí a mechanikou stroje, což je přístup, který v sedmdesátých letech po­­prvé výrazněji uplatnil už zmíněný Lee Scratch Perry. Jeho studio, příznačně nazvané Black Arc, se stalo centrem jamajské hudby a zároveň metaforou místa, v němž černošský muzikant podrývá vládnoucí systém hudbou vyzývající k osvobození.

V současné době se potenciálně subverzivním nástrojem staly nové technologie spojené s internetem. Ač vznikly díky financování z vládních a armádních programů, v rukou nejrůznějších menšin se mění v platformy, které jim umožňují se svobodně projevovat a díky nimž mohou tvořit s minimem prostředků. Linie, kterou započal Robert Johnson dokonalým ovládnutím blues, tedy v současnosti nepokračuje dalším hudebním žánrem (který nakonec vždy převezmou a umlčí bílí posluchači a interpreti), nýbrž novými způsoby komunikace. A právě to je možná onen poslední klíč, který by datový zloděj objevil, kdyby z roku 1996 cestoval časem až do roku 2015.

Autor je publicista.