Když Zygmunt Bauman v roce 2000 připravoval nové vydání knihy Modernita a holocaust (1989, česky 2003), připojil k němu doslov nazvaný Povinnost pamatovat si – ale co?. Cituje v něm známou Orwellovu větu: „Kdo má pod kontrolou minulost, má pod kontrolou budoucnost; kdo má pod kontrolou přítomnost, má pod kontrolou minulost.“ Bauman si dále všímá, že když se dnes mluví o holocaustu či minulosti obecně, není většinou všem jasná přímá spojitost mezi fakty o historických zločinech a naší současnou situací. „S mnohými hlasy stále častěji zaznívá mlčení,“ konstatuje. Z tohoto neútěšného pohledu jako by vycházel i román Zelený stan (2011, česky 2016) Ljudmily Ulické. Právě tak je také potřeba jej vnímat: jako pojítko mezi historiografií a schopností dnešních čtenářů emočně i kriticky prožívat historická fakta.

Z přístupu bývalé bioložky Ulické je zřejmé, že je pro ni literatura podobným nástrojem jako dříve věda: totiž cestou přesného zkoumání člověka a podmínek jeho života. To je dost možná největší předností i problémem autorčina psaní. Na společenské úrovni jsou její knihy aktuální, kousavé a až nesmlouvavě kritické. Jejímu stylu však propadnout nelze; je spíš popisný a svým jazykem nijak nevybočuje z novinářského nadstandardu. Text v dobrém i špatném smyslu připomíná učebnici. Ulická v syžetu přeskakuje tam a zpět, snad s dobrou vůlí sledovat vždy jednu vyprávěcí linii. Postupem textu se jí však veškerá konstrukce či hlavní linka bortí. Čtenář nemá šanci se orientovat, v jakém období se zrovna nachází, které postavy a v jakém vztahu se před ním objevují, o kom se právě hovoří. Kostra knihy – tedy přátelství (bývalých) spolužáků Ilji, Michy a Sani – se nekontrolovaně rozvětvuje do stále většího
množství odboček.

Nesouhlas nestačí

Ulická se v Zeleném stanu zajímá prakticky o kohokoli, komu kulturní život změnil náhled na svět. Jako by měla potřebu popsat každou postavu, odvyprávět, byť ve zkratce, příběh každého „obyčejného člověka“; snad proto, aby dokázala, že disent či neoficiální a samizdatová kultura nebyla záležitostí úzké skupinky lidí. Celý problém však nejlépe pojmenovává už citátem z dopisu Borise Pasternaka Varlamu Šalamovovi, kterým uvozuje celý román: „Neutěšujte se nespravedlností doby. Její mravní nespravedlnost z nás ještě nedělá spravedlivé, její nelidskost nestačí na to, aby z nás byli lidé jen proto, že s ní nesouhlasíme.“ Všechny příběhy postav Zeleného stanu, více či méně namočených do „protistátní činnosti“, by byly samy o sobě zajímavé, výsledkem spisovatelčina snažení je ovšem entropie: čtenář může mít pocit, jako by na něj mluvilo několik lidí naráz. Ústřední téma se rozplývá, do paměti se nejvíce vrývají dílčí
nepodstatné výstupy.

Ulická se snaží přistupovat k historii způsobem nejvýstižněji vyjádřeným opět v citátu Borise Pasternaka: „Fakta neexistují, dokud do nich člověk nevnese něco svého, aspoň dílek svobodomyslného lidského ducha či nějaké pohádky.“ Při nejlepší vůli se však čtenář musí těžce prokousávat patetickými pasážemi jako vystřiženými z telenovely: „Jsi pro mě až moc dobrý!“ Anebo musí překousnout popisy těžkých životních událostí, které mnohdy působí komicky, případně cynicky: „Teta Geňa zemřela. Vyřešila tak hlavní Michův problém – bytový.“ Pochopení textu navíc ztěžují obecná pojmenování některých osob, kdy je například pod označením „básník“ zřejmě pokaždé myšlen Josif Brodskij.

V Moskvě i v Praze

Nevyhnutelným vyústěním autorčina společenskokritického psaní byl zřejmě i nedávný moskevský útok asi pětadvaceti (!) mužů v pseudovojenských uniformách na účastníky školní soutěže o ruských dějinách, při kterém podle serveru gazeta.ru parta horlivých národovců se svatojiřskými stužkami polila Ljudmilu Ulickou, sedící v porotě, tinkturou zelené barvy. Jen o pár dní dříve, na svátek sv. Jiří, proběhl v Praze útok na HateFree zóny.

Provázanost dění v Rusku a u nás je zdůrazněna i v samotném textu: nemalou roli zde hraje pražské jaro, jehož potlačení definitivně ukončuje také naděje na demokratičtější vývoj v samotném SSSR. Začátek sedmdesátých let a určitý pocit viny se podepisují na psychickém stavu většiny hrdinů Zeleného stanu. Jeden z hlavní trojice kamarádů, Micha, řeší situaci sebevraždou. Aktuálnost a smysl psaní Ljudmily Ulické by tak měly být zřejmé i mnoha českým čtenářům. Autorčin postoj se vymyká dichotomii pravice–levice, Západ–Východ a jejím variacím. Zelený stan je projevem citlivého, kritického, ale zároveň básnického přístupu k nedávné historii. Tato historie zůstane, ať se jedná o Moskvu nebo Prahu, stále tak palčivá, dokud k ní nezačneme přistupovat podobně kritickým způsobem.

Autor je divadelník.