„Tohle dnes není nejdůležitější událost v Bí­­lém domě, budou se tu totiž promítat Hvězdné války,“ zahájil svou konferenci k závěru loňského roku americký prezident Barack Obama. Za jistých okolností by to byl nevinný žert, ale ten den Rada bezpečnosti OSN jednala o konfliktu v Sýrii. Jako bychom dnes unikali do sci­fi reality. Ta se neliší technologicky: zdokonalené způsoby zabíjení v čele s bezpilotními letouny rozdíl mezi hvězdnými a pozemskými válkami smazaly. Liší se tím, že se v ní můžeme bez okolků přiklonit k jedné z armád jako ke světlé straně síly, čímž se vzdalujeme čemukoli, co prožívají válkou sužovaní civilisté. Jak napsala novinářka Ruqia Hassanová, zavražděná Islámským státem, obyvatelé okupované Rakky nechtějí vlastně žádnou armádu – chtějí prostě žít v míru.

Podle Syrského centra pro politický výzkum zahynulo v důsledku konfliktu už 470 tisíc lidí. Další nárůst počtu obětí lze čekat poté, co Moskva v únoru po boku Asada nerušeně pokračovala v zabíjení civilistů. Není divu, že od počátku války odešla z původního bydliště téměř polovina Syřanů. Situace je však neúnosná i v dalších zemích: v Afghánistánu loni zemřelo nejvíce civilistů od doby, kdy jsou tam civilní oběti monitorovány. Lidí utíkajících z těchto a dalších zemí se týká Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokol z roku 1967, který rozšířil její působnost. Co mezinárodní společenství vedlo k přijetí dokumentů garantujících azyl? Zdá se, že zkušenost se dvěma světovými válkami, jež tehdy dolehla i k elitám.

Americký sociální filosof Nelson Maldo­nado­Torres ve své knize Against War (Proti válce, 2008) upozorňuje, že určitá etika války je v evropské modernitě přítomná takřka od jejího počátku. Symbolicky to vyjadřuje postavou kolonizátora, jenž násilně začleňuje Jiné do svého světa. Jde o „radikální vyloučení či nahrazení etických a politických vztahů ve prospěch zvláštní etiky smrti, která vykresluje hromadné zabíjení a další formy genocidy jako přirozené“. Ne­­­evropan je v tomto kontextu dehumanizován a objektifikován kvůli vyšším cílům: zisku, kapitálu a případně nějaké „pravdě“. Projevilo se to i uvnitř Evropy: ve vztahu vládnoucích k ovládaným, zaměstnavatelů k zaměstnancům či center k periferiím. Nejen Michel Foucault poukazuje na to, že předobrazem třídní analýzy může být analýza válečného stavu. Elity v minulosti vnímaly podřízené skupiny obyvatel jako lidi druhého řádu a soupeření jednotlivých vrstev se
popisovalo jako sociální válka. V tom smyslu se etika války vždy týkala každodennosti, a má proto svá civilní provedení. Státem posvěcená touha po úspěchu za každou cenu je jedním z nich.

Ignorování uprchlické úmluvy evropskými vládami s tichou podporou většiny napovídá, že bázeň před masovým zabíjením víceméně vymizela. Válka jako spodní proud evropské modernity, který ji pravděpodobně nikdy nepřestal spoluurčovat, se najednou dostává na světlo. Z této perspektivy přestává dávat smysl obviňování Západu z pokrytectví, když nechce přijmout odpovědnost za azylanty, s poukazem na jeho humanistické základy. Jistě, morální výbava transatlantických společností je mnohovrstevná, nelze ji redukovat na tu nebo onu hodnotu, nicméně i proto je teď možné hovořit o návratu k jiným evropským základům. Máme na mysli zejména předpoklad nadřazenosti obyvatel starého kontinentu. Osvícenství se prostě neprosadilo jako nějaký emancipační proud dějin, a to už kvůli svému počátečnímu rozporu mezi univerzálně proklamovanými právy a politickou praxí kolonizace druhých nebo přírody. V jakých jiných souvislostech můžeme rozumět tomu, proč na unijním
summitu, kde se měla řešit uprchlická krize, dominovalo téma brexitu (především diskuse o krácení britských sociálních dávek pracujícím z jiných unijních zemí)?

Někteří politici zahodili humanitární škrabošku, mluví jako válečníci a otevřeně jednají ve jménu pevnosti Evropa. Mezi ně patří Miloš Zeman, který radí civilistům utíkajícím před smrtí, aby raději zůstali doma a bojovali proti teroristům. Ovšem výjimečná je jen rétorika českého prezidenta; další část politiků dělá totéž, jen zachovává dekorum. Patří mezi ně premiér Sobotka, který je jakýmsi Zemanem s lidskou tváří: místo košilatých řečí rozdává plakety za dobrovolnictví na balkánské trase a v Bruselu bojuje proti kvótám čili proti celoevropskému sdílení odpovědnosti za uprchlíky.

Tohle není sci­-fi. Stojíme tváří v tvář horkému konfliktu, kterému politické reprezentace nejsou schopny čelit, nebo mu čelit ani nechtějí. O změně (neokoloniální) zahraniční politiky, jež k několika světovým konfliktům často vedla, se už nevede ani veřejná rozprava. Podle Carla von Clausewitze je válka pokračováním politiky jinými prostředky. Jak si povšiml mexicko­argentinský filosof Enrique Dussel a jak se dnes ukazuje, může platit i opačný výrok: nejen politika, ale také ekonomika či obecně mezilidské vztahy jsou svým způsobem pokračováním války.

Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.