V posledních letech velmi plodný subžánr autorských komiksových cestopisů, popřípadě jen volněji rozvržených cestovních deníků jistě souvisí s celkovým přesunem pozornosti alternativního komiksu k „já“, tedy s oním „autobiografickým obratem“, který lze pracovně situovat na přelom osmdesátých a devadesátých let 20. století. Českému čtenáři jsou k dispozici práce kanadského tvůrce Guye Delisleho (Pchjongjang, Šen­-čen, Jeruzalém či Barma), popřípadě reportážně­-publicistické komiksové knihy Joea Sacca (Bezpečná zóna Goražde, Palestina a Gaza), další obdobné komiksové tituly ale na domácím trhu scházejí, pomineme­-li časopisecky a antologicky tištěné krátké práce Tomáše Kučerovského o Singapuru, Koreji či Bruselu. Zájemce o subjektivně laděné cestopisy tedy musí obrátit svou pozornost jinam a do jiných jazyků. Trojice „cestovních zápisníků“ italského autora Igora Tuveriho alias Igorta, jež bezpochyby patří mezi vrcholná díla této kategorie, je naštěstí čerstvě dostupná alespoň v anglických překladech.

Cestovní zápisníky

Japonské zápisníky (Quaderni giapponesi, 2015, anglicky jako Japanese Notebooks, 2017) představují po formálně obdobně pojednaných zápisnících ukrajinských a ruských (Quaderni ucraini, 2010, a Quderni russi, 2011; anglicky oba společně jako The Ukranian and Russian Notebooks, 2016) dosavadní završení autorovy cestovně­-autobiografické produkce. Zatímco v prvních dvou titulech se Igort zaměřením na politickou situaci v navštívených zemích přibližoval zmíněným pracím Delisleovým či Saccovým, Japonské zápisníky představují částečné vykročení jinam.

Igort v devadesátých letech pracoval pro japonské nakladatelství Kodansha, v Japonsku několikrát delší dobu pobýval a právě bezprostřední zkušenost z navštívené země dala spolu s mnohaletou „žapanofilií“ vzniknout pozoruhodnému komiksovému autobiografickému eseji o Japonsku, jeho tradicích, osobnostech, zvláštnostech i mentalitě, jenž spíše než v dílech komiksových má své blížence v evropském literárním psaní o Říši vycházejícího slunce, počínaje Barthesovou Říší znaků (1970, česky 2013) a konče Macfarlaneovým Japonskem za zrcadlem (2011, česky 2013).

Tříšť a mozaika

Japonské zápisníky mohou na první pohled působit jako kniha značně roztříštěná: osobní vzpomínky jsou tu přerušovány biografickými miniaturami (například Džuničiróa Tanizakiho), historickými exkursy (třeba o proměnách tokijské čtvrti Asakusa v průběhu věků) či výklady z dějin japonské popkultury (o komiksech Norakuro Suihóa Tagawy či filmech Seidžuna Suzukiho). Podobně proměnlivá je kniha ostatně i po formální stránce: střídají se tu nejen komiksové styly (Igort do svazku včleňuje různé své starší práce a někdy se výrazově přibližuje například expresionistické poetice), ale často i komiks jako takový přenechá prostor volněji ilustrovanému textu či vkomponovaným fotografiím. Výsledný tvar přesto působí až překvapivě celistvě – jen místo umravněného, jednolitého vyprávění autor volí kaleidoskopický, mozaikovitý záznam rozmanitého, proměnlivého a rozumem obtížně uchopitelného. Čtení Igortových Japonských zápisníků tak věrně přibližuje onen okamžik vjemového zahlcení, který zažije snad každý návštěvník Japonska bez ohledu na to, kolik si toho o této zemi předem nastudoval.

Memoárová linie, která sleduje Igortův kulturní střet s odlišným prostředím či pracovními zvyklostmi, může maně upomínat na Strach a chvění Amélie Nothombové (1999, česky 2004), svým zasazením do komiksového světa ale představuje i poutavý záznam autorových setkání a potýkání s velikány tohoto oboru Hajaem Mijazakim, Osamuem Tezukou, Šigeruem Mizukim a dalšími. Zmiňované exkursy „jinam“ pak z této linie ústrojně vyrůstají, někdy motivovány náhodnou myšlenkou, jindy zahlédnutým detailem. Igort jako by na papíře zachycoval a rekonstruoval mentální pochody obkružující pojem „Japonsko“. Výsledkem je jakási osobní, niterná suma vědění o vzdálené zemi, jíž se kromě strohých faktů a více či méně známých příběhů daří předávat i to nejdůležitější – osobní prožitek, pocit, vjem.

Autor je bohemista.

Igort: Japanese Notebooks. A Journey to the Empire of Signs. Přeložil Jamie Richards. Chronicle Books, San Francisco 2017, 184 stran.