Bolzanův spis O nejlepším státě sice patří žánrově mezi utopie, ale na rozdíl od raně moderního díla Thomase Morea bere mnohem vážněji potřebu sociální reformy a zaměřuje se především na odstraňování všech možných společenských nerovností a překážek, které si lidé vytvářejí ve vzájemném porozumění a soužití. Mnohem víc než renesanční literatuře se blíží moderním manuálům na změnu sociálních a politických poměrů, jejichž obsah určuje bída lidské existence ve stávajících podmínkách a možnosti jejího odstranění.

Bernard Bolzano přitom zformuloval zá­kladní princip či morální zákon tak, že politická ústava země má v co nejvyšší míře podporovat všeobecný blahobyt a štěstí. Ještě víc než utilitaristická podpora maximálního štěstí pro celou obec však překvapí Bolzanova egalitářská představa, že „nejlepší“ stát je tak dobře organizovaný, že dokáže odstranit všechny rozdíly a faktické nerovnosti ve společnosti, a to včetně rozdílů tradičně považovaných za „přirozené“, za jaké se v jeho době považovaly i rozdíly jazykové a národní.

Právě proto také Bolzano, žijící v mnohojazyčném prostředí tehdejší Prahy, odmítal romantické pojetí národa jako výlučného jazykového společenství a stavěl proti němu typicky osvícenskou představu teritoriálního patriotismu. Jan Patočka ovšem přesně pochopil, že Bolzanovo pojetí národa není založeno jen na sdílených pocitech zemského vlastenectví a nelemuje ho pouze odkaz na společné tradice a politické dějiny, ale že zrovna tak vychází z vize společnosti, ve které řešení sociálních pro­­blémů spočívá ve výchově a vzdělání. Proti romantickému pojetí národa ­jakožto spontánně se vyvíjejícího společenství jazyka a jedinečného kolektivního ducha zde stojí mravní pojetí národa coby intelektuálního společenství, které se utváří v univerzálním duchu výchovy a vzdělávání k hu­­manitě.

Patočkova kritika Jungmannova jazykového pojetí českého národa, která nakonec v našem národním obrození převážila, je však velmi příkrá, protože podceňuje kulturní a jazykovou dominanci německého jazyka, který se od konce 18. století v mnohojazyčném prostředí habsburské monarchie stále víc prosazoval jako oficiální jazyk. Možnost vytvořit teritoriální koncepci národa se tak v té době paradoxně vytrácela tím rychleji, čím víc se stát centralizoval, a v hospodářském a sociálním životě jedna jazyková kultura začala stále rychleji požírat a existenciálně ohrožovat jiné kultury a z titulu vlastní převahy je začala definovat jen jako zbytky tradic, které mají ustoupit z cesty modernizace společnosti.

Dominance němčiny způsobená josefínskými reformami tak fakticky ze zemského vlastenectví učinila relikt minulosti a vymírající tradici, na jejíž místo se začaly drát ekonomické a mocenské zájmy obhajované jedním oficiálním jazykem a často prosazující výlučné zájmy těch, kdo tento jazyk ovládali. Jungmann a společně s ním další „národní buditelé“ po celé Evropě v 19. století potom nestavěli do protikladu jazykovou tradici a teritoriální modernitu, ale zcela v romanticko­-osvícenském duchu nakonec všechny kulturní a teritoriální rozdíly, odlišnosti a zvláštnosti ukotvili v univerzálních ideálech humanitních.

Tento typicky romantický paradox, v němž univerzální ideály na sebe berou partikulární formy, však žije i po dvou stoletích v dnešní Evropě. Právě proto také jeden z nejvýznamnějších představitelů dnešní kritické filosofie Jürgen Habermas neúnavně již téměř tři desetiletí mobilizuje evropskou veřejnost, aby se definitivně zbavila démonů moderního nacionalismu, nezapouzdřovala se v existujících národních státech ani neusilovala o vznik národních států nových, a naopak budovala evropský patriotismus jako základ a předpoklad každé budoucí možnosti ustavit kosmopolitní řád globálně organizované a spravované společnosti.

Pohled na dnešní Evropu je ovšem tristní, protože z demokratických voleb a referend se stal bič zmobilizovaných většin na menšiny a namísto rozumné rozpravy a kultury založené výchovou a vzděláváním se dnes demokracie spojuje často výlučně s prosazením vlastní vůle a umlčením protivníka. Ještě předtím, než se nám všem udělalo fyzicky špatně z policejního násilí španělské ústřední vlády, muselo v této souvislosti přemýšlivější stoupence radikální demokracie jistě zamrazit v těle, když katalánští separatisté vytáhli heslo stoupenců brexitu „Referendum je demokracie“.

Katalánské referendum totiž nebylo o nic víc ani o nic míň demokratické než referendum o brexitu nebo švýcarská referenda o zákazu stavění minaretů a imigračních kvótách. Mají­-li totiž tato a další referenda něco společného, pak je to poznání, že demokracie je mnohem víc než projev politické vůle nebo absolutní platnost právní normy. Je to především ochota i snaha dohodnout se o podmínkách společného soužití a odstraňování společenských nerovností a překážek v něm. Naneštěstí však i po dvou stoletích od sepsání díla O nejlepším státě mnoho lidí považuje za nejlepší ten stát, který se opevní ve svých původních hranicích nebo touží po vytvoření hranic nových. A nezáleží na tom, ve jménu jakých ideálů a ideologií se odehrává tento smutný vývoj v dnešní Evropě. Přitom ještě před časem se zdálo, že nejlepší stát je takový, jehož hranice si skoro nevšimnete.

Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.