Min Tanaka patří mezi nejoblíbenější komodity Ondřeje Hraba, ředitele divadla Archa. Tento přední umělec stylu butó už zde hostoval mnohokrát. Tentokrát vystoupil v triu společně se svou partnerkou Rin Ishiharou a hudebníkem Nao Nishiharou.

Potemnělá scéna je poseta kameny – rituálními a mytologickými předměty první kategorie. Vzpomeňme na Deukalióna a Pyrrhu, kteří vytvořili lidstvo tak, že házeli za sebe kameny, z nichž povstávali lidé. Spíše než předmětem je proto pro nás kámen entitou, která nás oslovuje a vede k metaforickému slinění, spouští naši kontemplaci, imaginaci. Min Tanaka je velmi přírodní člověk, programový zemedělec, kameny jsou bezesporu jeho každodenní sousedé, a tedy je dobře chápe. A ony mu vycházejí vstříc.

V krajině z kamenů

Na toto kamenné pole přichází do šera postava (a šero bude už provázet celé představení). Pohybuje se lineárně, podél horizontu, aby uplatnila svůj boschovský profil. Je to srostlina člověka a několika hudebních nástrojů. Nejvíce hmoty na bizarní bytosti zabírá obrovský buben, nejvíce vřeští trumpeta – jsou to její břicho a nos. Když se dostatečně uplatní, zalézá do pravoúhlé prohlubně uprostřed scény, jakéhosi bazénku, odkud ozvučuje svými nástroji děj a občas předvede i svou nečitelnou fyziognomii dílem idiota, dílem dítěte, dílem číhajícího loupežníka.

V pozadí zasvítí nach, mladá žena v černém si vytvořila sukni z froté ručníku sytě karmínové barvy. Pohyb ženy má „melodii“ odlišnou od pohybu boschovského blouda, ale i od standardního butó; její projev je tanečnější, melodičtější, lyričtější. A přece nabýváme nepochybné jistoty, že krajina z kamenů, dívka v nachové sukni a bloud v díře jsou přirozenou a slučitelnou součástí imaginárního Tanakova světa.

A už jde Tanaka. Vojenská blůza ho lehce stylizuje do postavy jakéhosi vysloužilého vojáka. I celý jeho projev je strožejší než jindy; drží se hodně zpříma, je méně expresivní a spíše jaksi „filosofický“. Zachovává ovšem základní stylizaci butó. Ta spočívá v tanci, který jako by se rozsypával, pochroumával na každém kroku. Každý článek těla se zdá izolován od svého okolí, takže tělo se pohybuje prostorem v sérii podklesávání neustále selhávajících kloubních spojení. Tanečník butó tak vypadá jako podlomená loutka. Toto vzezření sesypávající se bytosti je ovšem ve skutečnosti velmi expertní technika, vyžadující detailní znalost těla a jeho/svých možností. Tentokrát však Min Tanaka uplatňuje tuto „techniku rozpadlého těla“ zdrženlivěji, předvádí její strnulejší stylizaci; jeho postava je nyní spíš vojácká, přísná; snad je to vysloužilec, který si možná přináší nějaká pohybová omezení z boje.

Promyšlené odchylky od butó

Nové představení bylo zjevněji než ta dřívější rozplánováno jako promyšlená divadelní inscenace. Zároveň tentokrát tempo není extrémně pomalé, jak je u tohoto stylu jinak téměř obligátní, a postrádáme také u butó běžné rysy masochismu (lehce možná jen u mladé ženy). Postava Tanaky není tentokrát pomatenec ani asociál, nesnaží se někde na zemi svinout do polohy embrya, je stařecky mužná. A vlastně civilní. Tanaka také naprosto opouští jakékoli nejasnosti kolem pohlavní identity, není tu žádného sklonu k transvestitismu jako u Kazua Óna a jeho následovníků. Právě tak v tomto představení je sice přítomen tragický tón stylu, avšak nikoli tón záhrobní, u butó převládající.

Tanakova postava i mladá žena podstupují sisyfovskou práci s kameny. V jejich společném duetu se projevuje jakási bolestiplná závislost mladé ženy na muži, který za ni bere zodpovědnost. Činí tak ve velmi fyzických obrazech, v nichž na sebe klade tíži jejího těla. Chvílemi jako by byla jeho milenka, chvílemi dcera… Snad ji uložil ke spánku, když ji přikryl kamenem, snad ji pohřbil? Zatím hudebníka v díře chytil amok, obličej se mu idiotsky zrůznil, vyvádí a šílí.

Destination of stone je jedno z nejlepších Tanakových představení. Letos navíc uskuteční Min Tanaka v divadle Archa představení s českými tanečníky a performery.

Autorka je taneční publicistka.