Novela maďarského vysokoškolského zákona byla schválena a prezidentem podepsána v bleskovém tempu, typickém pro „demokracie nového střihu“, jako jsou Maďarsko či Polsko. V den prezidentova podpisu – 10. dubna – proti ní v centru Budapešti protestovaly desetitisíce lidí. Přitom jinde a za jiných okolností by sama o sobě nemusela být důvodem velkého rozruchu. Ostatně v mnoha ohledech zavádí obdobnou úpravu, jakou známe z České republiky. Problém je, že Středoevropská univerzita (CEU) může mít vcelku autentický pocit, že byla připravena tak, aby právě jí uškodila. Paranoia? V jiné zemi snad. Leč v Maďarsku je třeba hledat za každým novým zákonem osobní vůli premiéra a neomezeného vládce země Viktora Orbána. A ten si již v únorovém tradičním projevu vzal zakladatele CEU, miliardáře a filantropa George Sorose, na paškál jako ztělesnění jednoho z pěti „útoků“, jimž maďarská politika v roce 2017 bude muset čelit.

Je polovina třicátých let 20. století a v Maďarsku – jako ostatně ve většině Evropy – panuje antisemitská hysterie. Budapešťská rodina Schwartzových, která si na svém židovském původu nikterak nezakládá, si ve snaze o větší bezpečnost mění příjmení. Volba padne na Soros, což v maďarštině znamená něco jako „sériový“ či „další na řadě“.

Konec liberalismu – nová éra

Ironií osudu je dnes Sorosem založená CEU, on osobně a vše, co symbolizuje, další na řadě v Orbánově velkolepém tažení proti liberalismu – ideologii, jejíž konec tento někdejší maďarský liberál znovu slavnostně vyhlásil právě v únorovém projevu. Od roku 2010 má již toto tažení za sebou pěknou řádku cílů: maďarskou ústavu a spolu s ní i celý politický systém, desítky nových ústavních zákonů včetně volebního, ale také Evropskou unii a uprchlíky z Blízkého východu a – jak Orbán říká – z „hlubin“ Afriky. Ostatně i kauza CEU má svou „migrační linku“. Vždyť Soros dle Orbána údajně financuje migraci do Evropy.

Orbán je politik, který myslí – nebo přinejmenším mluví – v silně ideologických schématech. Již jeho velké únorové projevy bylo možné číst jako přípravnou ideologickou palbu. V tom prvním s odkazem na Trumpa a brexit ohlásil nástup nové éry a konec liberalismu. O tento dějinný zlom se údajně zasloužila rebelie středních tříd proti bohatým elitám, národů proti „globalistům“, v Evropě pak „suverenistů“ proti „bruselistům“. Bohatý kosmopolita Soros, který byl v projevu zmíněn, dokonale reprezentuje snad úplně vše, co nová éra bortí. Nejen záliba v konstrukci nových „ismů“, ale i zacílení na některé konkrétní z nich spojuje Orbána s Václavem Klausem. Ve druhém projevu se totiž blíže zaměřil na „NGOismus“ (aniž tento Klausův novotvar přímo použil). Jako jedno z pěti velkých polí střetu maďarské politiky v roce 2017 totiž vytyčil problém přílišné moci mezinárodních nevládních organizací, které prý otevřeně ovlivňují a snaží se manipulovat maďarskou politiku. Jen pro zajímavost: i ostatní čtyři témata mají povahu konfliktu domácí politiky a národního zájmu s cizími centry moci (převážně Evropskou unií).

Centrum versus periferie

Nepřátelskou „cizinu“ lze však úspěšně hledat i ve vlastní zemi. Liberálně­-levicová Budapešť bývá opozičním ostrůvkem na Fideszem ovládané volební mapě. Soros a CEU tuto mentální rezistenci metropole dobře ztělesňují. Celá věc má svou hlubší a osobnější rovinu. Zakladatelská elita Fideszu, někdejšího studentského protestního undergroundového antikomunistického hnutí, stála na přelomu osmdesátých a devadesátých let v latentní opozici vůči hlavnímu proudu maďarského disentu – generačně starším, marxismem kdysi ovlivněným budapešťským intelektuálům, kteří byli poznamenáni prožitkem roku 1956 a hnutím za lidská práva v sedmdesátých letech. Orbán a mnozí zakladatelé Fideszu představují jiný příběh: mládež přicházející z venkova či menších měst studovat do metropole, kde se poprvé potkává (a kulturně střetává) s její intelektuální elitou. Jakou má tento starý příběh relevanci dnes? Liberální disidenti se později ve stranické politice stali spojenci „postkomunistické“ levice a byli jimi skoro až do Orbánova triumfálního nástupu k moci. Byli jimi před jeho první vládou v letech 1998 až 2002 i po ní. A Soros právě tento proud maďarské politiky vždy podporoval.

Soros je vše, jen ne skrytý manipulátor politiky. Skrze své nadace do politiky zasahuje zcela otevřeně. V USA dlouhodobě finančně podporuje demokraty a přispěl i na prezidentskou kampaň Hillary Clintonové. Již po volbách, kdy se mnozí snažili obrušovat hrany, Trumpa označil nebývale ostře za podvodníka (con man) a rádoby diktátora (would­-be­-dictator), který je odsouzen k selhání. Orbán může doufat, že hlasitým bojem proti Sorosovi utuží svou americkou linku. Ostatně novela vysokoškolského zákona praví, že pro působení zahraničních neunijních univerzit je třeba sjednat s příslušnou vládou mezistátní dohodu a instituce musí získat povolení dané cizí země. To je v případě CEU již předem nesplnitelná podmínka, protože v USA mají zřizování univerzit v gesci jednotlivé státy Unie.

Orbána lze obviňovat z lecčehos, jen ne z antisemitismu. V útocích na Sorose, alespoň podle toho, co je z otevřených zdrojů známo, nikdy ani podprahově nezmínil otázku jeho židovského původu. To ale nic nemění na tom, že nejsilnější opoziční stranou je aktuálně v Maďarsku krajně pravicový Jobbik. Jeho představitelé se zejména v minulosti vyznačovali více či méně otevřenými antisemitskými výroky, jako například o přílišném vlivu židovských kruhů v kosmopolitní liberálně­-levicové budapešťské elitě. Je ale také třeba dodat, že v posledních letech se Jobbik systematicky snaží prezentovat jako „normální“ neextremistická strana a ze své rétoriky ubral. V kauze CEU paradoxně jeho poslanci podpořili opoziční iniciativu na ústavní přezkum novely, byť k tomu neopomněli dodat, že to neznamená podporu Sorosovi, jehož považují za představitele extremistické liberální ideologie. Protne­-li se jobbikovský „dostředivý“ manévr s Orbánovým vyostřením kursu v konstelaci příznivé pro premiéra, může ­Fidesz doufat, že řada zklamaných a zmatených stoupenců Jobbiku se přikloní na jeho stranu.

Dům teroru místo univerzity?

Na závěr je třeba připustit, že vše může být jinak. Za propracovanými ideologickými formulemi, za personifikacemi protikladných principů a ideálů mohou stát mnohem přízemnější motivy, a to doslova. V Maďarsku se totiž spekuluje o tom, že v případě uzavření CEU by o její lukrativní pozemky mělo zájem Terror Háza Múzeum (neboli muzeum Dům teroru) a jeho ředitelka Mária Schmidtová, která se do útoků na Sorose osobně a velmi ostře zapojila. Posláním její instituce je politika paměti: připomínání hrůz nacismu (režim šípových křížů za německé okupace 1944–45) a komunismu (po celé trvání od stalinismu, nagyovský experiment roku 1956 až po dlouhé Kádárovo období, ústící v „gulášový socialismus“), které jsou v Maďarsku oficiálně (v textu ústavy) postaveny na roveň. Naopak se mlčí o meziválečné horthyovské fašizující diktatuře. Pro Orbána by jistě bylo příjemnější, kdyby o novodobé historii země spíše učil Dům teroru, razící státní historickou doktrínu, než univerzita, jejímž akademickým posláním je klást otázky, problematizovat, zpochybňovat a testovat roztodivné hypotézy. A cizí univerzita ještě k tomu.

Autor je politolog.