Termín „plíživá kontrarevoluce“ patřil k sé­mantickým perlám Poučení z krizového vývoje, textu, který převedl politický zvrat jara 1969 do závazného diskursu dalších dvaceti let československé politiky. Sugeroval nejen slimáky či jinou nežádoucí havěť, ale i představu rasového a později třídního nepřítele, který se na karikaturách a vizuální propagandě protektorátu, třetí republiky i padesátých let potmě plíží přes hranice, znejasňuje diference společenských norem a skrytě nahlodává hodnoty. Konsolidace či normalizace byla v protikladu k tomuto měkkému, nenápadnému a pomalu pronikajícímu ohrožení rázným činem záchrany a očisty, obnovením pevných hranic a jasné struktury moci.

Termín normalizace dnes stále častěji po­­užíváme také v jeho širším významu, který, mimochodem, zpětně osvětluje i něco z povahy dvaceti let konsolidačního režimu pozdního socialismu. Je to proces, během něhož se obecně přijímanou normou stávají jevy, které předtím byly považovány za něco výjimečného a ojedinělého. Stále opakovaná varování před návratem epochy normalizace, jež skončila před devětadvaceti lety, se postarala o to, že náhle stojíme překvapeni uprostřed na povrch vystupujících změn, které jsou pod povrchem už solidně zakořeněné. Jsou to zatím jevy především sémantické a diskursivní. Ovšem ve společnosti, kde i vzdělanci považují za vhodné pohrdat termínem diskurs (ne, opravdu to není diskuse, ani rozprava, natož debata), se taková proměna ani nemůže dít jinak než plíživě, skrytě a nepojmenována.

Jde totiž nikoli v poslední řadě o slova a pojmy. Jenže když se štítivě odtahujeme od diskursu, nemáme nástroje k tomu, abychom si uvědomili, že pojmy jsou stavebními kameny moci: levicoví extremisté jsou potom stejní jako ti pravicoví. Fašis­tická bojůvka jsou aktivisté stejně jako někdo, kdo v noci zasadí pár květin na okraj chodníku. A jakákoli veřejná demonstrace je popsána jako narušení pořádku a ohrožení veřejné bezpečnosti – vždyť jediné, o co jde, je udržovat pořádek a klid na práci. Převádění politických sporů na osoby politiků a političek se z bulvárních novin rozšířilo na všechna mainstreamová média, včetně těch veřejnoprávních. Takto vidění jednotlivci ovšem nemusí, ba ani nemohou zastávat principy, formulovat jasné argumenty a prosazovat určitou politiku, zato ale mají jen subjektivní pocity a domněnky. Politické spory se tak mění v osobní emoce, a není divu, že veřejnost reaguje také jen emocionálně, a ne politicky. Za vyváženost se přitom považuje zprostředkovat propagandu obou stran bez kritiky a hodnotového zaujetí.

Jako každý rok máme po výročí konce druhé světové války za sebou další dávku stále silnější relativizace hodnot, které bývaly považovány za nepřekročitelnou normu. Čteme, že osvobození v květnu 1945 bylo ve skutečnosti jen přechodem od jedné okupace ke druhé. Slyšíme v televizi, že Emanuel Moravec měl pravdu, když varoval před bolševismem, který byl přece pro české země horší než německý nacismus. Předseda protektorátní vlády Rudolf Beran byl prý hrdina, kdežto partyzáni a španělští interbrigadisté nikoli, protože to byli komunisté. Jak u protektorátních kolaborantů, tak u agentů StB se začíná považovat za rozhodující, zda někomu konkrétně, a dokonce vědomě uškodili. Někdy si ještě nebezpečí relativizace uvědomujeme a zpozorníme, když Marta Semelová obhajuje justiční vraždu Milady Horákové nebo když Karel Sýs dostane státní cenu, zatímco po Františku Krieglovi nesmí být pojmenována ulice. Plíživější projevy ale snášíme s klidem příslovečné žáby v hrnci.

Chápu samozřejmě, že se s postupujícími lety, jež uplynula od kritických událostí 20. století, může a musí proměňovat jejich role. Čím více se vzdalují, tím více opouštějí rozměr politického zápasu a stávají se dějinami, takže dokážeme analyzovat a poznávat souvislosti, které samotným účastníkům zůstávaly skryté. Je určitě potřeba z odstupu nalézat složitost minulého dění za ideologickými hesly, jimiž je nasvítily doby hned následující. I dějiny ale mají svou politiku a různé skupiny je instrumentalizují ve svém mocenském zájmu. Dějiny a jejich reprezentace nedokážou být objektivní (to dokáže jen bůh, který vidí a ví úplně vše), mohou se jen snažit o poctivě nezaujaté studium: to ale není bezhodnotovost. Je hrozně těžké o tom psát a mluvit, po­­jmy jsou kluzké a jejich rozlišování je často na hraně. Jenže zároveň jsme každý a každá zodpovědní za to, jaký diskurs žijeme a jaké pojmy používáme.

Demokracie a svoboda jsou jen prázdnými slovy, pokud reprezentují jen ty bohatší a schopnější. Většina nemusí mít pravdu, stejně jako ji automaticky nemá maminka, farář a šéf. Neliberalismus je jiné slovo pro autoritářství. Alternativní zprávy jsou jiné slovo pro lži, které zpravidla někdo platí nebo jinak odměňuje. Technická zařízení vždy někdo se ziskem vyrábí. Fašismus je fašismus – a pojďme diskutovat o tom, jak se dnes liší od těch minulých, abychom ho přesněji identifikovali a účinně se mu bránili. A pravda, pravda také je – a pojďme diskutovat o tom, jak s ní zacházet, abychom neutlačovali své bližní.

Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.