Žebráky jsem poprvé v životě viděla v ro­­ce 1977 v Moskvě. Fungující pravoslavný kostel jsme našli až kdesi mimo centrum a schoulené postavy lemovaly cestičku od branky ke kostelu, kterou ve večerním šeru přicházeli věřící na bohoslužbu. Vysvětlení znělo, že dávat žebrajícím almužnu je důležitý skutek křesťanského milosrdenství, a kdyby nebyli, byli by věřící připraveni o možnost tento skutek vykonat. Poznávali jsme tehdy na cestě do Kyjeva, Moskvy a Leningradu tolik nečekaných věcí, že jsme se ani nahlas neptali, jak je možné, že v socialistickém státě vůbec jsou žebráci. Věděla jsem samozřejmě, že v rozporu s oficiální rétorikou rovnosti jsou i u nás velké majetkové rozdíly. V polovině šedesátých let jsem měla chudé spolužáky, kteří bydleli ve sklepním bytě, jiní chodili bídně oblečení a neměli zimní boty. Ale žebráci v Československu nebyli, ani u kostela.

Pojem „homeless“ jsem poprvé slyšela v roce 1991 v New Yorku. Uprostřed Manhattanu pod úžasnými mrakodrapy jsme potkávali páchnoucí lidi, neforemně nabalené do podivného oblečení, jak tlačí nákupní vozíky naložené igelitkami. Moje matka, která tehdy byla československou velvyslankyní v USA, nám vysvětlovala, že Reaganova vláda v rámci liberálních reforem omezila chudinské podpory a propustila z pečovatelských zařízení i psychicky nemocné, to vše s odůvodněním, že o sobě budou moci rozhodovat svobodně. Viděli jsme, jak velký problém pro ni je přesvědčit sebe samu, že takhle je to správně, přestože patřila ke skupince ekonomů, kteří v druhé polovině osmdesátých let teoreticky promýšleli porevoluční obrat ke kapitalismu a – už bez ní – jej pak realizovali. Do českého jazyka vstoupil bezdomovec brzy poté a spolu s ním Armáda spásy.

Žebráci patřili před revolucí ke vzpomínkám na bývalou kapitalistickou společnost a propaganda režimu státního socialismu až do znechucení stále opakovala, že u nás žebráci nejsou. Přespávat na ulici nebo v parku, nemít střechu nad hlavou, to se zdálo být mimo evropskou představivost. Když se u nás „budoval socialismus“, byly postupně oslabeny tradiční mechanismy zodpovědnosti obcí za ty, kdo vypadávají ze systému fungování společnosti nebo jsou na jejím okraji, a byly rovněž zlikvidovány mechanismy církevní péče, založené na rituálech náboženského milosrdenství. Mám jen neodborný dojem (už o tom existuje výzkum?), že ony staré mechanismy byly nějak nahrazeny systémem takzvaných svobodáren a podnikových ubytoven a že k tomu patřila pověstná neefektivnost mnoha státních podniků, kde klidně mohli být zaměstnáni i ti pomalejší nebo jinak nestandardizovaní lidé. Pracovala jsem s jednou takovou ženou z ubytovny v kanceláři, bylo to trochu otravné, ale úplně normální. Naučila mě otevírat vývrtkou láhve vína a později dostala ubohý byteček někde za Kolbenkou. Nechci ten systém idealizovat, povinnost být zaměstnán a mít bydliš­tě zároveň sloužila jako nástroj všeobecného dohledu a kontroly, nicméně lidská důstojnost představovala hodnotu, o které se vědělo.

Tohle nebude moc chytrý úvodník. Není co okecávat – lidská důstojnost buď je, nebo není. Dneska jsme smířeni s tím, že žijeme ve společnosti, kde se míra lidství bezprostředně odvozuje od majetku a moci – tak jako před sociálními reformami poválečné Evropy, ale navíc s jen nepatrnými zbytky starých náboženských tradic. Kdokoli slabší či nějak znevýhodněný může u nás dnes lehce přijít o střechu nad hlavou, a tedy o základní podmínku lidské důstojnosti. Soukolí exekucí rychle a snadno stáhne pod vodu kohokoli, kdo není bezpečně za ní. Veřejná moc se stará pouze o to, aby ti, kdo spadnou ke dnu, nekazili těm, kdo se drží nad vodou, pěkný pohled na nejlepší z možných světů. Pod hladinou neplatí zákony, vládnou tu mafie, násilí a bezpráví. Mladší v takové společnosti už vyrostli, připadá jim nejspíš samozřejmá. My starší jsme dopustili, že rétorika svobody a sebeurčení posloužila ke zničení prospěšných součástí systému, který měl sice tisíc a jednu chybu, dokázal i vraždit, ale chránil důstojnost chudých a ponížených.

Materiální prospěch z bezdomovectví nemá nikdo. Celé to vypadá jako vedlejší produkt ideologie peněz, moci a úspěchu. Její nositelé zřejmě tak málo důvěřují sami sobě, že si potřebují dokazovat své postavení pohledem na ty, kterým lidskost upírají. A my všichni jsme se přitom stali necitlivými vůči ponižování důstojnosti druhých. Možná se do strachu větší části české veřejnosti z imaginárních přistěhovalců promítá také – iracionálně, jak to jen strach umí – hrůza z toho, jak snadné je v tom novém, rychlém světě spadnout mezi žebráky a bezdomovce.

Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.