Část letošního podzimu jsem strávil na chalupě v Robči, malé vesnici kousek od Úštěka. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let tady fungoval „undergroundový barák“. Na místní faře žili například manželé Princovi, signatáři Charty 77. Přestěhovali se sem poté, co jim byl po koncertě Plastic People v Rychnově (u Verneřic na Děčínsku) vyvlastněn dům. A posléze i odstřelen.

V patře roubenky s výhledem na faru a chátrající kostel třídím staré kazety, které jsem do Robče převezl z Prahy. Doma jsem si nechal jen originálky, na chalupě mám soukromý depozitář pro osmdesátkové a devadesátkové sonky, tédékáčka, maxellky a emgetonky. Jsou tu ale i polské „originálky“. Na začátku devadesátých let se v Čechách na burzách a u stánků začaly objevovat polské kopie aktuálních nahrávek. Kazety byly často bez potisku, obal byl vždy minimalisticky zjednodušen. Většinou jsem pro ně jezdil do Poděbrad na sobotní burzy, jež se konaly v areálu jízdárny. Mezi polskými páskami jsem ale objevil i kazetu Ultravox a živák Doors. Ty jsem na poděbradské burze nekoupil.

V zimě roku 1991 jsem se s třemi kumpány z poděbradského gymplu vypravil pro kazety do Polska. Z Poděbrad jsme jeli vlakem do Náchoda a odtamtud jsme pokračovali pěšky deset kilometrů do městečka Kudowa­-Zdrój. Prvního prodejce jsme objevili hned na začátku „Lázní Chudoby“. Seběhli jsme do sklepa paneláku a začali se prohrabávat tituly, které jsme znali z prvních čísel časopisu Rock & Pop. Předem jsme se domluvili, že každý si musí koupit jiná alba. Pak si to navzájem nahrajeme. Na chalupě teď držím v ruce album Lament (1984) od Ultravox, depešáckou Black Celebration (1986), živák The Doors, remixovou kolekci Mixed Up (1990) The Cure nebo soundtrack k filmu The ­Mission z roku 1986. Cenné úlovky z polského výletu za poklady.

Vlastně je to tak trochu i sbírka kuriozit. Na obalu The Doors jsem objevil i skladbu Let My Fire. Pamatuju se, jak jsem poté nadával v kině při Stoneově filmu The Doors, jaké že nesmysly jsou v titulcích. Light My Fire? Blbost! Let My Fire. Všechny ty překlepy k tomu patřily. Kazeta The Mission byla rovněž dobrým úlovkem. Čekal jsem gotický rock, a když jsem si pásku doma pustil, slyšel jsem symfonický orchestr. Tehdy jsem totiž neznal slovo „soundtrack“ – myslel jsem si, že je to název desky, a ne Morriconeho hudba k filmu o jezuit­ských misionářích v Jižní Americe s Robertem De Nirem a Jeremym Ironsem.

Z krabic na chalupě vytahuji další bizarnosti. Čísla měsíčníku Filip pro ­-náctileté, který vznikl po převratu z časopisu Pionýr. Na mnoha svých nalezených kazetách mám obaly, které na začátku devadesátek vycházely na zadní straně právě tohoto plátku. Plakáty a obaly ve Filipovi byly většinou zkopírovány z německého Brava. Když zkopírovány, tak natvrdo – na fotkách jsou tak vidět dírky po sešívacích svorkách, protože ohyb plakátu se zpravidla neshodoval s ohybem v Bravu. Projíždím další a další polistopadové výtisky Filipa. Třeba o náckovském Braníku se tu píše, že se konečně objevila kapela s názorem.

Otevírám další krabice pod postelí. Úplně jsem zapomněl, co všechno jsem do Robče, když jsem se stěhoval z Ústí do Prahy, pře­vezl. První ročníky Ikarie, hudebního devadesátkového časopisu Bang!, různé fanziny typu Malárie, Different Life nebo A­-kontra. Devadesátky se mi válí v krabicích pod postelí. Co krabice, to příběh.

Autor je hudebník a publicista.