Málokdo si již dnes vzpomene na bývalou polskou mluvčí práv dítěte a její boj proti seriálu Teletubbies. Ewa Sowińska usoudila, že jedna z barevných postaviček propaguje homosexuál­ní vzorce chování, a ohrožuje tak mravnost polské mládeže. Co se v roce 2007 mohlo zdát jako bizarní kuriozita z evropského blízkého východu, se v jiné zemi regionu stává neúprosnou realitou. Tentokrát je to ale vskutku vážné. Nejde jen o komickou epizodu či morální paniku nad tím, že Tinky Winky je gay. Maďarský parlament schválil zákon, který kromě jiného zakazuje šířit mezi mladistvými obsahy související s homosexuálním chováním či změnou „přirozeného“ pohlaví. Zákaz se týká například televizních a jiných pořadů, ale i sexuál­ní výchovy. Obzvlášť varovné je, že zákon je primárně zaměřen na potírání pedofilie. ­AntiLGBT+ ustanovení se do něj dostala v rámci legislativního procesu. Ve výsledku tak norma implicitně stvrzuje archaický lidový stereotyp spojující homosexualitu s pedofilií a – obecněji – s blíže nespecifikovanými „deviacemi“.

Svatá válka proti LGBT+

Je zjevné, že se jedná o další zbytečnou a nebezpečnou kulturní válku, která odvádí pozornost od palčivých problémů a vytváří nové. Covidová krize například plně odhalila slabiny podfinancovaného a s nedostatkem ­personálu se potýkajícího maďarského zdravotnictví – jedné z mála oblastí, kterou premiér Viktor Orbán během svého dlouhého vládnutí do té doby prakticky ignoroval. Pandemie propukla v době, kdy rozjížděl další velkou kampaň podle staré vyzkoušené šablony: cizí mocenská centra a jim zaprodané neziskovky versus maďarský národ. Šlo o boj proti tzv. vězeňskému byznysu (nárok na finanční kompenzace, které soudy přiznaly vězňům za špatné podmínky ve věznicích a romským dětem za segregaci ve školství, a to na základě podnětů „sorosovských“ neziskovek). Pandemie toto téma překryla a premiér se načas ocitl v defenzívě.

Orbán ví, že téma migrace mu další volby, které se konají za necelý rok, nevyhraje. Výzkumy již dlouho ukazují vyrovnané šance mezi jeho Fideszem a sjednocenou opozicí. „Svatá válka“ proti LGBT+ je ideální strategie, jak do širokého protiorbánistického bloku, rozprostírajícího se od „staré“ socialistické levice přes zelené a liberály až po pravicový Jobbik, vnést napětí. Hlasování o zákonu cenzurujícím LGBT+ to ostatně názorně ukázalo. Hnutí Jobbik, o němž někteří pozorovatelé tvrdí, že se již postupně posunulo z krajní do umírněnější křesťanské pravice, zákon aktivně podpořilo. Ironií je, že širokou opoziční frontu k těsnější spolupráci svou účelovou volební reformou nepřímo donutil právě Orbán.

Velké tažení proti LGBT+ nepřichází zčistajasna. Jde o dlouhodobě připravovanou ofenzívu. Již koncem loňského roku byl schválen devátý dodatek maďarské ústavy, který stanovuje, že „matka je žena a otec je muž“ a že „Maďarsko chrání právo dítěte na identitu s jeho přirozeným pohlavím a garantuje vzdělávání založené na hodnotách maďarské ústavní identity a křesťanské kultury“. V květnu loňského roku Maďarsko přijalo zákon, kterým přestává uznávat identitu transsexuálů. Platí jen pohlaví při narození.

Pohádková země pro každého – tak by klidně mohl znít slogan z nějaké turistické brožury pro návštěvníky proslulých maďarských lázní, Budapešti a dalších míst. Jde však o název knížky, která vyvolala letos v lednu pořádný rozruch. V kreslených pohádkách pro děti se LGBT+ organizace Labrisz pokusila zobrazit lidi z různých menšinových skupin (kromě sexuálních menšin i Romy či tělesně postižené). Orbán knížku označil za homosexuální propagandu a vydavatel byl donucen opatřit ji komentářem, že některé příběhy znázorňují „chování nekonzistentní s tradičními genderovými rolemi“.

Duhová železná opona?

Stěží se lze ubránit dojmu, že součástí motivací stojících za touto strategií je vyprovokovat velké mezinárodní pohoršení a nový konflikt s EU, a oživit tak dobře známý vzorec, který fungoval v kampani proti Sorosovým neziskovkám a stavěl na tom, že zahraniční nepřátelé a jejich domácí kolaboranti jsou zkrátka všude kolem nás. Je přinejmenším zajímavé, že vláda svůj poslední útok načasovala v souběhu s mistrovstvím Evropy ve fotbale – sportu, do nějž se v Maďarsku masivně investuje a který má své početné ostře pravicové fanouškovské tvrdé jádro. Maďarští hooligans ostatně vyšli do ulic i na protest proti předzápasovému pokleknutí, což ukazuje, že různé aspekty kulturních válek se vhodně prolínají. Spor o duhové nasvícení stadionu v Mnichově (baště německých Zelených) a o tzv. politizaci sportu ukázal, že tento efekt – přenesení boje na mezinárodní frontu – zafungoval.

Sedmnáct unijních lídrů zveřejnilo otevřený dopis, který pošlapávání LGBT+ práv odsoudil, aniž by Maďarsko explicitně jmenoval. Zajímavým detailem je „politická geografie“ tohoto společného prohlášení. Mezi sedmnácti zeměmi figurují jen tři ze středo­- a východoevropského regionu (Litva, Lotyšsko, Estonsko, jež se považují za součást evropského Severu). Zbytek „postkomunistického“ prostoru – včetně České republiky – s Maďarskem drží jakousi „tichou solidaritu“. Pod dopis se přitom podepsali lídři i tak katolických zemí, jako jsou Irsko či Malta. Dodatečně se dokonce přidal rakouský kancléř Sebastian Kurz. Ze „západních“ zemí EU tak chybí jen portugalský podpis (patrně kvůli unijnímu předsednictví).

Vzhledem k tomu, že do jarních voleb zbývá ještě velmi dlouhá doba, lze se obávat, že Viktor Orbán k tématu LGBT+ ještě neřekl své poslední slovo a že budou následovat další, možná ještě ostřejší bitvy této nešťastné kulturní války.

Autor je politolog.