Koncem minulého roku vydalo Nakladatelství AVU publikaci Mladí a neklidní, mapující činnost stejnojmenné bytové galerie. Cyklus vernisáží probíhal mezi lety 2016 a 2020 v letenském bytě, kam bylo možné dostat se po zazvonění na zvonek se jménem Karel Gott. Šlo o jednovečerní akce veskrze komunitního rázu, charakteristické svou dočasností. Kurátorky výstav Nela Britaňáková a Veronika Čechmánková, které publikaci uspořádaly, coby studentky vysokých uměleckých škol představovaly převážně tvorbu studentů a studentek umění a dalších mladých autorů a autorek. Přes přítomnost kurátorské role se nicméně jednalo o projekt stírající tradiční hierarchický řád světa umění. Mladí a neklidní fungovali v pospolitém, horizontálním duchu, takže se i umělci a umělkyně stávali kurátory a kurátorkami a naopak.

Vzpomínky a zážitky

„Kniha, kterou jste právě otevřeli, se nesnaží být faktickým důkazem o provozních specifikách, nehledejte v ní proto strohost ani věcnost. Otevřete ji, jako byste nahlíželi do rodinného alba plného vzpomínek a zážitků,“ píše v předmluvě k publikaci Linda Vondrová, která byla jednou z šestadvaceti vystavujících. Formu vernisážových večerů reflektuje už samotné pojetí publikace. Podobně jako výstavní projekt narušoval zažitou podobu vernisáží, kniha se vymyká klasickému pojetí výstavního katalogu. Jde spíše o sbírku vizuál­ních vzpomínek poskládaných z fotodokumentace obou kurátorek a útržkovitých vzkazů a kreseb, které zanechali účastníci a účastnice akcí v návštěvní knize. Těchto ručně psaných postřehů využili grafici Matej Martinec a Matúš Buranovský z Forever Famous Studia a překryli jimi fotografie zachycující jednotlivé vernisáže, čímž čtenářům přibližují atmosféru daného večera.

„Dost mě baví, jak na vernisáž přijdou dva psi. Dalmatýn pravý a dalmatýn nepravý,“ hlasá jeden ze vzkazů k výstavě Case Wee­-Tee: Saskatchewa Jakuba Čevely a Štěpána Krahulce z roku 2018. Tato instalace mimo jiné zahrnovala jakoby náhodně rozmístěné hromady sněhu, vytvořené ovšem ze sádry. Účastníci vernisáže seděli na zemi, popíjeli víno a pivo z improvizovaného baru v kuchyni a kolem nich běhali psi. Uvolněná atmosféra připomínala scénu z dovolené na horách. V místnosti se tyčila lyžařská hůlka, jeden z dalmatinů čenichal kolem hromad sněhu a celá situace vyvolávala spíše smích než obavy ze zničeného díla. Jednalo se o site­-specific instalaci, která zapadala do pomíjivého charakteru nezávislé bytové galerie.

Letenská autonomní zóna

Jedním z typických rysů bytových a studentských galerií, jakou byl i projekt Čechmánkové a Britaňákové, je nezávislost na tržních mechanismech. Současnou podobou českých alternativních galerií se dlouhodobě zabývá kurátorka, kritička a historička umění Lenka Sýkorová, která v publikaci Konečně spolu (2011) uvádí studentské galerie jako jeden z fenoménů českého vizuálního umění. Tyto galerie podle Sýkorové mnohdy suplují skutečný galerijní prostor a nabízejí alternativní možnosti prezentace tvorby. Kromě neziskového provozu a studentského vedení se dá za jejich charakteristický znak považovat i vytvoření dočasné autonomní zóny. Koncept večírku jakožto dočasné autonomní zóny rozvíjel ve své knize The Science of Socie­ty (Věda společnosti, 1852) americký jazykovědec a individualistický anarchista Stephen Pearl Andrews. Podle něj jsou společenské sešlosti zárodky nových společností, které se tvoří ve skořápce té staré. Dočasné autonomní zóny se objevují i na nejméně očekávaných místech, ať už jde o mejdany v nájemních bytech, rave party v polorozpadlých industriál­ních objektech nebo o enklávy novopohanů skrytých někde v lese. Všechna tato společenství jsou svobodná, protože jsou spontánní. Večírek jistě můžete naplánovat, ale pokud se nerozvíjí sám od sebe, je odsouzen k nezdaru.

Mladí a neklidní byli sice primárně cyklem vernisáží, nicméně samotné umění bylo mnohdy až na druhém místě. K utvoření dočasné autonomní zóny uprostřed Prahy napomáhala mimo jiné i hojnost dobrého jídla a domácí slivovice. Čas od času byla akce narušována zvoněním sousedů nebo hlídkou městské policie: „Ale já mám narozeniny,“ vysvětlovala Britaňáková. Některé večírky jsou zkrátka společensky vhodnější, jiné méně. Esencí každé dočasné autonomní zóny je každopádně skupina lidí schopná synergie, jež může být následně použita k vytvoření společného projektu.

Komunita jako odpověď

Vydání publikace Mladí a neklidní je tak trochu paradoxem. To, co dávalo dokumentovaným akcím jejich svobodu, byla totiž právě dočasnost, jejich omezení na „tady a teď“ – studentský byt se jednou za čas proměnil ve studentskou galerii. Kniha tak tvoří jediný veřejně dostupný artefakt s delším trváním. Proto je třeba vyzdvihnout citlivost, s níž editorky ve spolupráci s grafiky přistoupily ke zpracování okamžiků, které byly pro mnohé z účastníků a účastnic formativní. Stejně jako u mnoha současných uměleckých publikací i zde je design podstatným nositelem sdělení, a splývá tak s obsahem, což je v případě Mladých a neklidných klíčové pro alespoň částečné pochopení těžko přenositelných prožitků. Projekty jako tento navíc ukazují, že zaběhlé podoby prezentace umění nejsou nijak neochvějné. Umění lze prezentovat demokratičtěji, ekologičtěji a s větším důrazem na komunitu.

V kontextu současného výtvarného umění může být projekt Mladí a neklidní vnímán jako součást sílící tendence k potlačení individualismu v umění, byť se k tomuto fenoménu autorky explicitně nevztahují. Příkladem tohoto směřování jsou nejen poslední dva ročníky Ceny Jindřicha Chalupeckého, kdy se soutěžící a vedení Společnosti Jindřicha Chalupeckého shodli na opuštění konceptu jednoho vítěze. Daný trend dokládá také vznik nových uměleckých skupin a rovněž alternativní možnosti tvorby na vysokých uměleckých školách, kdy je kladen důraz na spolupráci. Mění se například klauzurní zadání, přičemž na vytvoření a následné obhajobě díla pracují celé ateliéry, případně se podílejí na prezentaci práce některého ze spolužáků či spolužaček, jak tomu bylo například v Ateliéru sochařství na UMPRUM. Tyto změny lze chápat jako odpovědi na vzdálenost a odcizení, jimiž je současný umělecký provoz silně prostoupený.

Publikace Mladí a neklidní, která se sama charakterizuje jako „rodinné album“, přináší citlivý a empatický vhled do čtyřletého působení neformálního projektu, jenž se může stát inspirací a příkladem pro budoucí podobně zaměřené snahy.

Autorka studuje teorii umění, autor mediální studia.

Nela Britaňáková, Veronika Čechmánková (eds.): Mladí a neklidní. Nakladatelství AVU, Praha 2020, nestránkováno.