Čína nesvrhává na Blízkém východě nepoddajné režimy, ani neodměňuje diplomatickou a zbrojní podporou loajální země, neškolí tamní státy z lidských práv a neuvaluje na ně sankce. Přesto má pro ni region zásadní význam, mimo jiné proto, že odtud pochází polovina její stále rostoucí spotřeby ropy. Obchodní a politická rovina se překvapivě protnuly 10. března, když Čína oznámila, že zprostředkovala urovnání vztahů mezi dvěma zásadními blízkovýchodními rivaly – Íránem a Saúdskou Arábií.

Čínská alternativa

Peking tím potvrdil fakt, že mocenské ná­­stroje využívané (přinejmenším v tomto regionu) desítky let Spojenými státy už mají i funkční alternativu. Saúdsko­-íránská dohoda také poněkud podkopala oblíbenou tezi, že region sužuje jakási „geneticky zakotvená“ nenávist mezi šíity a sunnity. Důkazů, že se tato teorie přeceňuje, už přitom existuje celá řada. Například mezi íránskou šíitskou teokracií a Egyptem byly v posledních čtyřech desetiletích většinou chladné až mrazivé vztahy – porevoluční Teherán vyčítal Káhiře nejen roli „americké loutky“, ale hlavně fakt, že egyptský režim poskytl útočiště uprchlému šáhovi Muhammadu Rezá Pahlavímu, a také to, že Egypt jako první arabská země uzavřel mírovou smlouvu s Izraelem. Jediným momentem, kdy měly obě strany zájem na vylepšení vztahů, byl nástup demokraticky zvoleného Muslimského bratrstva do čela Egypta po arabském jaru. Byla to tedy šíitská teokracie a sunnitští fundamentalisté, kdo plánovali historické urovnání vztahů dvou nejlidnatějších blízkovýchodních zemí. Konec nadějím přišel v létě 2013, kdy bylo Bratrstvo svrženo vojenským převratem a vlády se chopili generálové (někteří převlečení do civilu).

Náboženská otázka a rozdmýchávání zášti mezi šíity a sunnity se zkrátka dostávají ke slovu pouze v situaci, kdy to vyhovuje geopolitickým zájmům dotyčných zemí. Nynější smír mezi Teheránem a Rijádem je toho posledním důkazem. Samozřejmě bude důležité sledovat, nakolik se promítne do blízkovýchodní reality – například zda Saúdská Arábie omezí své krvavé angažmá v jemenské válce (začalo v březnu 2015 a mělo prý trvat jen pár týdnů) nebo jestli Teherán šíitským povstalcům v Jemenu vysvětlí, že doba útoků na saúdsko­­arabské území skončila a musí se zase soustředit výhradně na své domácí protivníky.

Takzvaná šíitsko­-sunnitská rivalita se samozřejmě pod vlivem konfliktů posledních dekád (občanská válka v Libanonu, poté v Iráku atd.) stala neopominutelnou součástí blízkovýchodní společenské reality. Tento konflikt nicméně mohou rozdmýchávat, nebo naopak hasit hlavně vládnoucí režimy a náboženské instituce.

Libanonské vojensko­-politické hnutí Hiz­balláh může Teherán považovat za svůj nástroj v blízkovýchodních půtkách. Nikoho proto nemohlo překvapit, když vůdce této šíitské organizace šajch Hasan Nasralláh v lednu obvinil Saúdskou Arábii z terorismu, podpory sunnitského Islámského státu a šíření nenávistné wahábistické ideologie. Lze si však jen těžko představit, že by takový projev zopakoval dnes – stejně jako Teherán bude u svých klientských organizací krotit proti­­saúdské a protisunnitské vášně, dá se obdobný postup čekat i od saúdskoarabského režimu. Těžko si lze například představit, že by teď Rijád poslal na šibenici další šíitské disidenty, jako to učinil zkraje roku 2016. Protože mezi nimi byl i významný šíitský klerik ­šajch Nimr, vedlo to nejen k útokům na saúdské diplomatické mise v Íránu a k přerušení vzájemných vztahů, ale i k protestům v celém muslimském světě i na Západě.

Jak Izrael pomohl Íránu

Trumpova administrativa v polední fázi svého úřadování přiměla čtyři arabské režimy k navázání vztahů s Izraelem. Za různé diplomatické úlevy či úplatky tak učinily Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Maroko a Súdán. Od té doby zejména v Jeruzalémě s optimismem čekali, kdy se tímto směrem vydá i Saúdská Arábie. Ta sice otevřela vzdušný prostor izraelským aerolinkám, navázání vztahů ale podmiňovala férovým vyřešením palestinské otázky – hlavně tím, že Izrael konečně umožní vznik palestinského státu.

V Izraeli se mezitím po sérii předčasných voleb dostala loni v prosinci k moci pravicová vláda, v níž figurují i poslanci a ministři s rasistickou, ostře protiarabskou minulostí a agendou. Očekávat, že za této situace budou Saúdové spěchat uzavřít mír se židovským státem, by bylo opravdu hodně bláhové. K pramalé radosti izraelské vlády tak v Rijádu zjevně dostalo přednost urychlení dvouletého procesu sbližování s Teheránem. S malou nadsázkou tak lze říct, že židovští nacionalisté volající po totální izolaci Islámské republiky Írán, paradoxně přispěli k posílení pozice Teheránu na mezinárodní scéně a nahlodání snah o izolaci íránského režimu.

Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha.