Vztah umění a aktivismu se v posledních letech posunul pro mnohé překvapivým způsobem. Část radikálního křídla klimatického hnutí se rozhodla instrumentalizovat slavná umělecká díla k přilákání pozornosti k problematice změn klimatu. Skupiny jako Just Stop Oil, Letzte Generation a jejich regionální větve rozšířily repertoár svých disruptivních, narušitelských taktik, odlepily se od silnic a vydaly se do galerií, kde zdánlivým vandalismem na hodnotných dílech minulosti chtějí upozornit na to, že lidstvo aktuálně nemá žádnou budoucnost. Tradiční vztah umění a aktivismu se tu obrací vzhůru nohama: umělci už neopouštějí své ateliéry, aby se věnovali protestům v ulicích, ale namísto toho se aktivisté přesouvají z ulic do uměleckých muzeí a galerií. Ukázalo se totiž, že radikální protesty v ulicích, na vozovkách nebo v budovách fosilních korporací velmi rychle přestávají být zajímavé pro média i veřejnost.

Úspěchy a rozkol XR

Klimatické hnutí Extinction Rebellion (XR) ve Velké Británii sice svými akcemi způsobilo nebývalou vlnu kontroverzí a kritiky, ale podle některých studií nakonec významně přispělo ke zvýšení povědomí o klimatické krizi, které následně vedlo i k expanzi klimatické legislativy. Nicméně to, že se jedna taktika ukáže napoprvé efektivní, ještě neznamená, že se osvědčí i při druhém a třetím pokusu. Umění občanské neposlušnosti není lineární kauzální systém, jehož zákonitosti bychom mohli odhalit a aplikovat jako jakousi technologii protestu. V případě Extinction Rebellion se ukázalo, že narušitelský přístup mohou mediální pozornost získat jen dočasně – s každým dalším rokem byly jejich protesty přijímány stále hůře a přišly o mediální pokrytí. Z narušitelských akcí, které měly intervenovat do statu quo, se stala jenom otravnost, jež už byla jen na obtíž. Ikonické blokády silnic se staly bezpředmětnými.

Společně s úpadkem klimatického aktivismu během pandemických lockdownů došlo v XR k některým strategickým inovacím, které nakonec vedly k rozkolu a odštěpení několika samostatných skupin, jako jsou zmíněné Just Stop Oil (aktivní především ve Velké Británii) nebo Letzte Generation (aktivní především v Německu, Itálii a Polsku). Zatímco hlavní část Extinction Rebellion se rozhodla pro volbu umírněnějších strategií, radikální křídlo se nakonec transformovalo do samostatných skupin, provedlo rebranding a vrhlo se na napadání uměleckých děl velkých klasiků. Jejich pozornosti neunikly například Seníky v Giverny od Clauda Moneta, Rozsévač od Vincenta van Gogha nebo Botticelliho Zrození Venuše.

Ekonomika pozornosti

Šokující akce zpočátku přitáhly velký zájem médií a fotografie potřísněných maleb se dostaly na hlavní stránky světových médií. Současná ekonomika pozornosti (attention economy) byla ale i v tomto případě nelítostná: kdokoliv chce udržet pozornost své cílové skupiny, musí neustále proměňovat svoji strategii. Recept na úspěch už nespočívá v tom být konzistentní a systematičtí v tom, co děláme, ale v tom konzistentně a systematicky se neustále proměňovat a rozšiřovat vlastní (mediální) identitu. Stejně jako blokády silnic přestaly po určité době fungovat, i pseudovandalizace umění nakonec vyčerpala svůj mediální potenciál.

Bezprostřední reakcí na úbytek pozornosti bývá v případě těchto skupin ještě větší vyostření jejich akcí: pokud už potřísnění díla rajčatovou omáčkou nestačí, možná bude fungovat posprejování, rozbití rámu nebo skla. Ani zvyšování intenzity však dlouhodobě fungovat nemůže. Problém poklesu zájmu totiž netkví v tom, že by dané akce byly málo radikální nebo nedostatečně skandální, a že by tedy bylo potřeba „přitvrdit“. Spíše jde o to, že daná forma protestu se zkrátka vyčerpala. Radikální klimatický aktivismus si nemůže dlouhodobě dovolit zdokonalovat jeden postup a očekávat, že se bude donekonečna těšit zájmu veřejnosti. Ať už se jedná o blokády silnic, intervence do uměleckého prostředí nebo třeba blokování fosilní infrastruktury (jako v případě německých Ende Gelände nebo českých Limity jsme my), konzistence vede nakonec ke stereotypu a ztrátě pozornosti. Disruptivní taktiky mohou zkrátka fungovat pouze potud, pokud se neustále proměňují.

Skupiny klimatických aktivistů a aktivistek jako XR, Letzte Generation nebo Just Stop Oil se tak snadno stávají oběťmi vlastního úspěchu: daří se jim nejprve do veřejného prostoru vstoupit s inovativním skandálním modelem disruptivní akce a v okamžiku, kdy zjistí, že funguje, snaží se jej dlouhodobě držet i v situaci, kdy už je dávno bezpředmětný. Původní invence (která je skutečným důvodem úspěchu) se postupně utopí v mechanickém opakování. Výjimkou z takového pravidla může být neočekávaný vývoj dané akce, například když v loňském roce dvojice aktivistů narušila koncert na předním světovém festivalu klasické hudby a dirigent Vladimir Jurowski k údivu všech přítomných žádal publikum o klid, aby aktivisté mohli nerušeně přednést své požadavky.

Postupný úpadek

Vlídný postoj k narušujícím protestům je ale skutečně vzácností a západní země se ve vztahu ke klimatickým aktivistům naopak čím dál více uchylují k drastickým opatřením. Podle nedávno zveřejněného reportu organizace Climate Rights International se zátahy na klimatické aktivisty v zemích jako Německo, Velká Británie, Francie nebo Spojené státy čím dál více přibližuje policejním praktikám známým spíše z autoritářských zemí. Podobně současnou situaci vidí i mnoho dalších klimatických expertů, ale i vysokých představitelů OSN. Podle zvláštního zpravodaje této organizace Michela Forsta představují represe, kterým na Západě čelí klimatičtí aktivisté využívající koncepci občanské neposlušnosti, velkou hrozbu pro demokracii a lidská práva. Například protesty proti ropovodu v Dakotě, které v roce 2016 inicioval kmen Siouxů ze Standing Rock, vedly nejen k jejich tvrdému potlačení, ale i k vlně legislativy namířené proti jakýmkoliv podobným akcím na území USA. V Německu zase byly zákony, jež v minulosti sloužily pro boj s teroristickými buňkami typu Rote Armee Fraktion (RAF), využity proti skupině Letzte Generation.

Nemalou pozornost vzbudily drakonické tresty pro pětici klimatických aktivistů z Velké Británie. Soud je v červenci letošního roku poslal na čtyři až pět let do vězení za to, že se účastnili on­-line schůzky, během níž se plánovala blokáda dálnice v roce 2022. Je mezi nimi i Roger Hallam, jeden ze zakladatelů britských Extinction Rebellion, který zároveň patřil mezi hlavní stratégy jejich akcí. Jeho dlouhodobé přesvědčení, že zatýkání a věznění klimatických aktivistů za nenásilné protesty povede k vlně veřejné solidarity, se nepotvrdilo: disruptivní akce se staly natolik nepopulární, že nemalá část veřejnosti tyto nepřiměřeně vysoké tresty podporuje.

Podobným, byť méně drastickým vývojem si prošlo i české prostředí. Podařilo se zde vytvořit a několik let udržet při životě českou větev Extinction Rebellion, z níž nakonec po vzoru západních sousedů vzniklo hnutí Poslední generace, které se proslavilo hlavně pochody za snížení maximální rychlosti v Praze na 30 km/h. Artefaktům v českých galeriích se ale klimatický aktivismus nakonec vyhnul – do značné míry patrně proto, že se vyčerpal fyzicky, strategicky i personálně. Vzhledem k tomu, jakou vlnu rozhořčení v Česku vyvolaly útoky na zahraniční díla, si ale lze domyslet, jak by vypadala místní reakce na potřísnění obrazů například Alfonse Muchy. Muzea a galerie se tak sice u nás prozatím nemusí cítit klimatickými aktivisty ohroženy, nicméně poselství aktivistů tím neztrácí na pravdivosti: na mrtvé planetě žádné umění neexistuje.

Autor je filosof.