Diskutovaná stavba takzvané gigafactory v Dolní Lutyni na Karvinsku je ukázkovým příkladem podnikatelského eldoráda skrytého za zelenou transformací. A nedávné povodně zase ukázaly, že ani ta nejlepší korporátní propaganda nepřelstí přírodu.

Zahraniční investoři, toužící po levné pracovní síle, dostupných pozemcích, nízkých daňových odvodech a nakloněných politicích, většinou musí pro úspěch svých plánů nasadit silnou PR ofenzivu. V případě výrobny baterií do elektroaut v Dolní Lutyni (jméno firmy nebylo dosud zveřejněno, ale spekuluje se o korejském Samsungu) se ale nemuseli příliš snažit – česká média totiž čítankový příběh o nezastavitelném pokroku začala ochotně spřádat sama: Kdesi v zaostalém pohraničním regionu ohroženém nezaměstnaností se nachází volný pozemek, který v kraji zničeném těžbou a průmyslem stejně nelze jinak využít. Nová fabrika zahraničního investora bude mít strategický přínos pro celý stát a bude i požehnáním pro místní obyvatele, kteří by bez nových pracovních míst v továrně na baterky třeli bídu s nouzí. Na odpor se stavějí jen pomýlení zelení aktivisté a pár naivních babiček, ale novou hi­-tech utopii nemůže nic zastavit.

Ve skutečnosti má gigafactory vyrůst na zemědělské půdě, které v kraji již tak ubývá nehezkým tempem, v těsném sousedství chráněné přírodní lokality, navíc bez jakýchkoli významnějších konzultací s tamními usedlíky a samosprávou. To je ale považováno za nepodstatnou drobnost. S pohrdáním se setkaly i protesty a petice, které jasně ukázaly, že takřka nikdo z místních si novou továrnu nepřeje. A ignorována byla i všechna další fakta, která ukazují, že v médiích prezentovaný příběh je v těžkém rozporu s realitou – třeba proto, že v kraji už dávno není problém nezaměstnanost sama o sobě, ale spíš nezaměstnatelnost specifických skupin obyvatel. Na tom však nové továrny nic nezmění.

A protože jen málokdo z blahosklonných rádců Dolní Lutyni někdy navštívil, mimo pozornost zůstala i další drobnost, na kterou místní opakovaně upozorňovali – pole, kde se má stavět, se při každém větším dešti mění v jezero. Argument, jejž mnozí považovali jen za vykrucování slezských křupanů, kteří nechápou, co je pro ně dobré, výmluvně potvrdila nedávná katastrofická povodeň. Voda zalila nejen pozemek budoucí gigafactory, ale i celý okolní kraj.

Mnozí rýpalové inženýrského typu samozřejmě začali vykřikovat, že to vyřeší technologické fígle, ale vzhledem k tomu, že i přes nejrůznější protipovodňová opatření byla lokalita zaplavena stejně jako v roce 1997, dá se předpokládat, že na polích mezi Bohumínem a řekou Olší bude mít voda vždy navrch.

Připomíná to situaci z éry kolonizace amerického kontinentu: původní obyvatelé dávali prvním bílým osadníkům moudré rady ohledně zemědělství, ti je však ignorovali a mnohdy za to zaplatili životem – zemřeli hlady. V tomto případě nejspíš pokus o rádoby zelenou neokoloniální exploataci ztroskotá na tom, že továrnu v tak rizikové oblasti by pojistil jen šílenec.