Nahrávka na mnohokrát okopírovaném pásku se dala stěží poslouchat. Zpěvákova slova zanikala v kvákotu kytary, a jen když hudba na chvíli přestala, ozval se do ticha neskutečný, neuvěřitelný výkřik: „Jako kulaté jehly!“ Nato se rachot spustil znovu. Kulaté jehly? Proč? Co znamenají? Bylo mi snad sedmnáct. Netušil jsem, že chlapík, jemuž hlas patřil, je jen o dva roky starší než já. Tomu hlasu jsme se s kamarádem museli trochu smát, ale zároveň nás po špičkách obcházela posvátná bázeň. Byl to hlas odtamtud. Z druhého břehu. Zněl podivně, trochu vyplašeně, ale taky neochvějně, naivně drsně i po svém srdceryvně. Vynořil se z chaotické tmy a zase do ní zapadl. Když hudba znovu zmlkla, hlas křiknul: „Jako bych se kous do jazyku!“ Přesně tak: ta hudba sugerovala stav, kdy člověk chce něco říct, ale nedořekne a místo toho zahuhlá cosi, co nechtěl, čemu není rozumět. Vždyť jsem nic neřekl, všechno jde dál… Ten stav podivuhodně odrážel tehdejší dobu (mohl se psát rok 1974 nebo 1975): artikulovat jako by nešlo, pokusy bolely a často byly i škobrtavě směšné, ou ou ou, jako kousance do obratného, avšak choulostivého orgánu zvaného jazyk. Orgánu přivyklého tmě a živočišnému teplu.

To bylo jedno z mých prvních setkání s undergroundem – skrze stěží rozluštitelné magnetofonové pásky, nahrávky Plastiků a také téhle skladby skupiny Umělá hmota II, nazvané Zimní noc. Hlas patřil Dino Vopálkovi a vykřikované věty se mi v hlavě uložily jako malé divné mantry. Na dlouhé roky jsem na ně zapomínal, ale ony se zase vynořily – snad aby mi připomněly vykolejenost a zároveň magickou „přesnost“ obrazů i slov –, a hned se zase stáhly do nevědomí.

V září jsem byl v Arše na večeru nazvaném „Magor 80“, který uspořádal Vladimír Lábus Drápal na počest Magorových nedožitých osmdesátin. Dokonce jsem se ocitl na pódiu se saxofonem ve sdružení kolem Vlasty Třešňáka. Ač zakládající hvězda českého folku, mistr Walter Kirschner byl také očitým svědkem historických koncertů Umělé hmoty v hostinci Na Staré poště, které unikly pozornosti policejních orgánů. A při našem vystoupení v Arše se za námi promítal Vlastův komponovaný portrét Ivana Jirouse. Vlasta Třešňák je totiž dnes převážně malíř, ač jako emeritní písničkář chystá v době velmi blízké nové album, optimisticky otitulované Happy Hour.

Večer v Arše byl maraton. Písničkář Karel Vepřek, kterého jsem měsíc předtím slyšel na večeru věnovaném zemřelému Oldřichu Janotovi, teď zpíval zhudebněné Magorovy básně a uvedl tu novou desku Písně ze dvora krále Magora. Na pódiu se objevila Dáša Vokatá s Oldřichem Kaiserem, Vráťa Brabenec se svou temnou formací Pal Post se vznášel v kouřmém pološeru jako prorok, kterého nikdo nepozval, ale ani neodehnal od ohně: „Marie, Bůh nám dává den!“ Byl tu i Petr Hruška, recitující Magorovy básně, třeba tu o tom, jak hostinský nad ránem vyhodil verše načmárané po účtenkách do popelnice, Magor se pro ně druhý den zoufale vrhl do svinstva, a vzápětí mávl rukou: „Napíšu si nový…“ Seděli jsme s dcerou, kterou jsem se pokoušel rychlovzdělat v dějinách undergroundu, kdesi v zákulisí, když najednou slyším, jak ustal rachot hudby a do ticha zazněl dávný výkřik: „Jako kulaté jehly!“ Po padesáti letech jsem tu větu konečně uslyšel naživo. A vzápětí její sestru: „Jako bych se kous do jazyku!“ Věty mě zahřály u srdce. Možná to byl jejich skrytý smysl: překlenout jakoby nic půlstoletí a bleskově člověka vrátit k jeho prapůvodnímu východisku, k prapůvodní chybě, přeřeku či nedořeknutí, kdy místo slova projede ústy banální bolest, zkřivená tvář cosi zahuhlá, okolí se směje a odvrací se jinam.

Večer v Arše uzavřeli skvěle sehraní Plastici s nehynoucími „starými fláky“ na texty Egona Bondyho. Také je jsem slyšel poprvé naživo až teď, i když mě kdysi tolik ovlivnili. Prorocko­-mystické verše jako „My žijeme v Praze / to je tam / kde se jednou zjeví / Duch sám“ se ovšem s léty podivně obrátily naruby. Tehdy jsem ten zpěv bral jako hymnu „ontologické jistoty“ – právě v Praze, v bezvýchodném totalitním srabu, se přece zjeví Duch, to je z principu nevyhnutelné. Dnes nevím – jaký Duch? Čeho? Duch vysokého i nízkého? Povznesení i ponížení? Věrnosti i zrady? Krycí jména si prý Bondy vybíral sám: v šedesátých letech Klíma, v dobách procesů s undergroundem Mao, od roku 1985 až do revoluce Oskar… „Pít černej sen / černej sen / pít černej sen,“ zpívá v jedné písni Dino Vopálka. V jiné zase: „Had se svlíká ze své kůže / novou si hned oblíká. / Všude kolem vadnou růže / jeho se to netýká.“

I bližší zkoumání písně Zimní noc mi připomnělo svlékání z kůže: „Nad horami třeskutě jiskří noc. Nelítostná tvář měsíce umrzla na čirém nebi a studenou září mží zelený poprašek na závěje… V bílé zakletí křehne usedlost v měsíčním prostoru, osamělá a němá. Za stodolou tiše klapou dveře seníku. Těžký a sladký výdech sena se zmámeně vypotácí a zvolna se rozplyne v mrazu…“ Dino Vopálka, Umělá hmota? Vedle jak ta jedle, jde o pasáž z románu Jarmily Glazarové Advent (1939). Vopálka ho jen proložil snovými výkřiky. A nikdo to nepoznal, ani Magor, ani Bondy, tím méně dozorující orgány režimu. Další z výkřiků ve stoptimu zněl: „Jako bych voněl hovnem!“ I tohle zvolání úžasně souznělo s dobou – byl to výkřik syrové zimní existenciální svobody. Ne jako bych smrděl, ale voněl! Já sám si totiž určím, co páchne a co ne, sám si zaplním svou zimní noc tady na zemi. Sám se doplazím ke své vůni.

Autor je básník, hudebník a literární kritik.