Staročeská báseň nazývaná konvenčně Rada otce synovi vznikla nejspíš někdy v poslední třetině 14. století a ve své době byla asi dost populární. O její oblibě svědčí, že do moderní doby doputovala ve čtveřici rukopisů. A rozdíly mezi rukopisnými verzemi ukazují, že se s ní v 15. století dál pracovalo, že byla přizpůsobována tehdejšímu vkusu. Dál byla čtena a měla sloužit. To znamená poučovat. Na ploše necelých sedmi stovek veršů tu otec předkládá svému synu sérii rad do života. Stařec tím životem dokázal projít se ctí, podle vlastních slov „krásně zestárl“, a svou expertízu chce vštípit mladíkovi.

Asi nejzajímavější je konec čtvrté rady, zaměřené hlavně na problematiku cti a pomluv. Nejstarší dochovanou verzi té pasáže lze novočesky parafrázovat takto: „Chci pronést tak veliké slovo, aby se myšlenka na ně v tvém srdci obnovila vždy, když přistoupíš k činu. Mocný Bůh, který je jeden a který stvořil zemi a nebe, a přesto sám sebe z vysokého božství ponížil a vstoupil mezi nás a zůstal přítomný tam ve výšinách i zde v těle, řekl: ‚Tak mocný jsem nikdy nebyl, že bych byl schopen způsobit, aby se to, co se jednou událo, odehrálo jinak, než právě tak, jak se to již stalo.‘“ Jinak řečeno, otec synovi dává za úkol neustále promýšlet fakt, že ani Bůh není schopen „přepisovat dějiny“. Sice se nachází mimo čas, vše oživuje, dokázal se vsoukat do lidského těla a obecně se má za to, že je všemohoucí, ale minulost minula i z jeho dosahu.

Takové omezení Boží moci v textu šířeném po husitských Čechách na první pohled čtenáře zaskočí. Jako pramen na tomto místě patrně posloužil list, který Jeroným ze Stridonu, překladatel Bible do latiny, v polovině osmdesátých let 4. století adresoval urozené panně jménem Iulia Eustochium. Ve středověku byl ten list obecně známý a cituje z něj třeba i Jan Hus. Jde v něm o panenství, sexuální čistotu a manželství žen (i mužů) s Kristem. Nějakých sto let před Benediktem z Nursie se tu ohledávají témata, na nichž bude postavena západoevropská představa řeholního života.

Jeroným mimo jiné Iulii píše (v překladu Jiřího Šubrta): „Měj se, prosím tě, na pozoru, aby o tobě jednou Bůh neřekl: ‚Padla izraelská panna, už nevstane; nezvedne ji nikdo.‘ Řeknu to bez okolků: třebaže Bůh může vše, padlou pannu zdvihnout nemůže. Je sice schopen zprostit někoho trestu, ale není v jeho silách korunovat hříšnici.“

Mluví se tu o ženách a ze slov latinského církevního otce může v našem uchu zazvonit slut­-shaming a victim­-blaming. Frajer hodí panně něco do pití a – haha – podívejte se, už je to na furt! Vona to chtěla, dyť by se jinak „měla na pozoru“. Jak obrovská moc se skrývá v pindíkovi – ani Pánbůh s tím nic nenadělá…

Jenomže tohle je na Listu panně Eusto­chium i na Radě otce synovi nakonec to nejméně zajímavé. Jeroným tu nepíše traktát o tom, že žena je jako slabá nádoba hříchu vydána mužskému apetitu, ani nespekuluje o povaze božství, ale především se svou adresátku snaží posílit v jejím rozhodnutí vystoupit z mechanismu domluvených manželství a rozhojňování rodinného jmění v buržoazním Římě a věnovat život duchovnímu usilování. Abstinovat sexuálně i všelijak jinak, účinně se bránit cizímu i vlastnímu apetitu. Taková motivační promluva může vést ke strašným koncům – Iuliina sestra Blesilla se pod vlivem Jeronýmova působení upostila k smrti. V každém případě se tu ale ukazuje cesta ze světa. Iulia se má o Jeronýmovo pojetí Boží bezmoci opřít, aby se udržela na bezpečnější, vnější straně věcí. A o nějakých tisíc let později se slov chopí otec ve staročeské básni a vchází s nimi zpět dovnitř.

Co se stalo, nelze odestát. Lidské činy mají váhu, a jak jich přibývá, těžknou. Když svištíme po asfaltu okolo pahýlů stromů a potrhaných volebních billboardů, obvykle se nám daří váhu toho všeho vytěsnit. Co nám zbývá, když se snažíme přežít. To důležité se děje tady a teď. Na hrotu skutečnosti, která míjí, uprostřed „africký stepi, která nám hoří pod nohama“, jak to klade v jedné písni Aran Satan. Tak proč se ohlížet?

Otec připomíná, že v ohni stojíme i s tím Bohem a s dalšími bytostmi, všelijak živými i mrtvými. Se svými předky. S fosiliemi, které proháníme komínem. S následky všelijakých apetitů. A my jdeme dál s tím, co jsme udělali. Ostatním i sobě. Na „krásné stáří“ to teď moc nevypadá.

Autor je komparatista.