Plán byl, že zápisník pro tento týden bude o olivovnících, které se v podhůří romagnolských Apenin – přesněji na kopcích Valbegy nad městečkem Dovadola – letos sklízejí až po Dušičkách, protože pořád prší. „Víno malý a vysušený, olivy zas nacucaný, bída,“ shrnula situaci majitelka olivových sadů a penzionu Gli Ulivi, co leží vysoko na cestě Monte Maggiore a v němž jsme jako vždycky přespávali. Ale já nelitoval, protože když jsem brzy ráno vyšel ven, uviděl jsem v mlze olivovníky obsypané světlezelenými a fialovými olivami, které se i při slabém dotyku oddělovaly od větviček a kutálely se mi spolu s velkými kapkami vody po ruce do prostřených sítí. Nikdy předtím jsem tohle neviděl – a když jsem jednu velkou, a ano, vodou úplně prosáklou olivu snědl, ucítil jsem poprvé zvláštní chuť olejové šťávy a sevřela mě neznámá trpkost. Kopce padaly do závratných hloubek a šedá, ale živá zeleň olivových polí, za nimiž stály duby a voda a vysoké rákosy a mlha, působila jak z nějakého exotického pásma – Vietnam, Bangladéš. Zdálky se ozval výstřel, druhý a někde se možná zhroutil jelen, zatímco lovci lanýžů se smečkami romagnolských vodních psů letěli listnatými lesy až tam, kde stojí roje lanýžových mšic a kde hluboko v hlíně rozkvétají drahocenné hlízy.

O tom jsem chtěl psát.

Ale když jsem se vrátil, bylo to minulý tý­den a byla středa, a jel příměstským vlakem z Radotína do Prahy, stalo se mi a zaznamenal jsem něco, co bych nakonec zveřejnil raději než ty olivovníky. Do vagónu přistoupila stará hubená paní s taškou na kolečkách, z níž vykukovaly hvězdice chryzantém. Opravdu velká kytice, možná v květináči – zabírala, vypadalo to, celý kostkovaný vozík. Jede ještě asi na hroby, i když je po Dušičkách, pomyslel jsem si. Jakmile se usadila, opřela se oběma rukama o vozík a začala polohlasem mluvit. Nerozuměl jsem nejdřív dobře a zprvu ani rozumět nechtěl, ale po chvíli jsem zachytil slova, která se opakovala, a také jsem zpozorněl k pozoruhodné melodii její řeči. Moje chuť přesně zaslechnout, co říká, se završila tehdy, když jsem si všiml, že její monolog je vlastně dialog, že si odpovídá a že odpovídá na své odpovědi. Působilo to, jako by mluvilo několik žen najednou, a to velice živě. Souhlasily spolu, přely se, střídalo se to. V tom okamžiku jsem se rozhodl, vylovil mobil a zapisoval do něho všechno, čemu jsem porozuměl – občas jsem se na ženu podíval, na její ústa, i toho jsem se odvážil, protože ona byla ponořená do své řeči a skloněná hluboko nad vozík, takže nehrozilo, že by mě mohla zahlédnout.

Snažil jsem se být pohotový i opatrný.

Doma jsem její řeč přepsal, nijak jsem ji ne­­upravil, jenom jsem vynechal části promluvy, které jsem neslyšel zřetelně a u nichž se mohlo stát, že jsem si je domyslel při zápisu nebo že si je domýšlím při přepisu. Záznam je jakoby ve verších, ale nejsou to verše; chci nějak zachovat tu útržkovitost (kdybych – zkoušel jsem to – řeč stařeny přepsal do odstavce, působila by příliš souvisle – nebyla taková). Vykřičníky, otazníky, pomlčky atd. jsem použil pouze na místech, kdy je spád řeči jasně vyžadoval. Bylo to takhle:

Na pupku jste velký lidi.

Pijete bublinky – jste velký lidi.

Tak co, sprcha voňavá?

Bigroy.

Bigroy.

Zas něco vyměřili do našeho mozku.

Jsou to lidi – rozkrýt!

Rozkrýt!

Děti!

Dejte si auto pragovku.

Já jsem babička taková osmdesátiletá.

Hop do auta, pragovka, hadimrška,

hop do kadilaku!

Přece bys nehrál žabičku?

Všechny kamery kolem nás,

držáky kamer.

Děti,

nemusíte se bát,

všechny máte lidská těla,

všichni tam sjedeme.

Maminky!

Hop do auta. Bigroy.

Všechny vás ovázaly.

Policie tekoucí.

Hop do auta pryč!

Všechny kamery kolem nás,

držáky kamer.

Tak co?

Na plakátech je vesmír.

Lidská tvář.

Už nikdo neví.

Čau.

To poznáš, že nejsem.

Všechny kamery kolem nás.

Zkus si sednout do auta,

seš v něm velkej.

Jde ti to?

Autor je básník.