Když jsem chystala svou knihu Ženy, které nechtěly mlčet (2021), dala jsem se náhodou do řeči s přední českou liberální feministkou. Nadšeně jsem líčila objevování feministek v komunistické straně ve dvacátých letech a práva žen za socialismu, ona se ale zachmuřila a příkře řekla: „To ale není žádný feminismus!“ Tým autorek a autorů vynikajícího sborníku o proměnách genderové kultury české společnosti během státního socialismu Vyvlastněný hlas (2015) použil metaforicky pojem „vyvlastnění“, aby vyjádřil, že ty ženy, které se podílely na vládě KSČ, opravdovými feministkami být nemohly. Mluví se také o tom, jak neautentické bylo legislativní ukotvení emancipačních cílů, když je ženám „nadělila“ stranou řízená státní moc. K závěru, že významná radikálně levicová politička první poloviny 20. století Luisa Landová­-Štychová nebyla feministkou, protože tou by mohla být jen žena liberálně pravicové orientace, dospěl v její knižní biografii Revolucionářky nebývají šťastné (2021) také historik Stanislav Holubec, člen Socialistického kruhu. Potvrzuje taková shoda názorů z protilehlých ideologických pozic, že mají oba pravdu, a že tedy radikálně levicový feminismus nemůže existovat? Myslím si, že nikoli. Co se tu potvrzuje, je především shoda na nejednoznačnosti, ba nejasnosti kritérií, a mám jisté podezření, že je to situace vlastní postkomunistickému prostředí.

Nejasné hranice

Americká etnoložka Kristen R. Ghodsee ve své knize Red Valkyries (Rudé valkýry, 2021) nepochybuje, že čtyři sovětské ženy a jednu Bulharku, které byly členkami komunistických stran, má smysl studovat právě jako feministky. Přirovnání k valkýrám jasně ukazuje, že je spojuje bojovnost, a proto také Ghodsee na první místo zařadila příběh ukrajinské snajperky z druhé světové války Ljudmily Pavlyčenko (podrobnosti v mé recenzi v Deníku Alarm). Ghodsee popisuje proměnlivé vztahy a prolnutí mezi feminismem a socialismem či komunismem jako dvěma typy emancipačních hnutí, ale ani jeden z nich nevylučuje. U nás se naopak nejen v obou výše citovaných příkladech stále znovu setkáváme s úsilím upřít feministickou identitu komunistkám a socialistkám.

Chci proti tomu tvrdit, že feminismus není partikulární kulturní identita, ale univerzalistický humanistický ideál. Mohli bychom argumentovat různými sofistikovanými způsoby a připomínat, do jak velké míry přináší osvobození žen i mužům šanci vymanit se z nadvlády patriarchátu. Spokojím se ale s tím nejjednodušším argumentem: žádné rozšiřování pojmu menšiny nemůže ženy zahrnout. Jsou přibližně polovinou lidstva, jejíž druhou přibližnou polovinou jsou muži – a fluidní zbytek se může nebo nemusí chtít hlásit k menšinovým identitám. Polovina (přibližná) menšinou prostě není. Sociální emancipace a otevření možnosti dosahovat plné lidské realizace ani požadavek na odstranění vykořisťování a třídního útlaku nepřijdou o svou naléhavost, pokud je umocníme specifickým požadavkem na uznání rovnosti žen. Intersekcionální pohled nejlépe ukáže, jak ženy čelí vícečetnému útlaku a omezování – jednak kvůli třídní či rasové příslušnosti, jednak pro svůj gender. Nemělo by tedy překvapovat, že i emancipační úsilí žen musí být specifické, není ale sociální emancipaci protikladné.

Pokud máme v postkomunistických zemích nějakou jedinečnou feministickou zkušenost, pak je to poznání, že rozrušení třídní struktury společnosti samo nevede k odstranění podřízeného postavení žen. Ukázalo se, že za svou emancipaci musí navzdory relativně úspěšnému institucionálnímu zmocnění bojovat i nadále. Ženy měly v režimu státního socialismu a diktatury komunistické strany řadu nesporných systémových výhod, a to dříve nebo jednoznačněji než v kapitalistických demokraciích. To jim poskytovalo silnou základnu pro vědomí vlastních životních možností. Jenže zároveň patriarchát přetrval v mocenských strukturách a zejména v myslích žen i mužů – a to tím spíše, čím snadnější se zdálo v osmdesátých a devadesátých letech identifikovat představu svobodné a liberální společnosti s hodnotovým konzervatismem. Právě proto nedává smysl zbavovat české levicové aktivistky či političky feministické identity, ať už působily před převzetím moci komunistickou stranou, nebo po něm: o svou emancipaci musely usilovat, ba dokonce bojovat tak či onak.

Univerzalismus, vážně?

Jedním z nejcennějších obecných přínosů feministického myšlení byl před koncem minulého století silný podíl na prosazení „postmoderní“ dekonstrukce tradičních představ o objektivitě. Feministické myslitelky pomáhaly prosazovat, že je nezbytné vždy počítat se situovaností mluvčích, s jejich odlišnými zkušenostmi a perspektivami. Tím se údajná noetická objektivita i takzvaná přirozená společenská autorita odhalovaly jako patriarchální mocenské nástroje, a to i v tak úctyhodných diskursech, jako jsou monoteistická náboženství, filosofie či dějezpyt.

Tento proces ovšem s nefalšovanou postmoderní ironií sám vedl k popření svého východiska, totiž emancipačního cíle. Třetí vlna feminismu v osmdesátých a devadesátých letech už patřila k neoliberálnímu obratu a pozornost přenesla od sociálních a politických témat k svobodnému projevu autentické ženské identity jednotlivkyň. Tady se z feminismu skutečně stala individualistická a soukromá identita, kterou levicově myslící lidé musí zpochybnit, nebo rovnou odmítnout. Sem patří falešná představa, že feministických cílů může být dosaženo dostatečným počtem žen na řídících ekonomických a vládnoucích politických pozicích. Právě z hlediska feminismu jako univerzalismu ovšem nedělá problém tuto kamufláž prohlédnout a vidět v ní to, čím je – neoliberální operací, jejímž cílem je nepřipustit, aby uznání dosáhly všechny ženy, tedy včetně těch, které nepatří k finanční elitě.

Stejně jako při potírání rasismu a zejména v postkoloniálním diskursu se i v rámci feminismu z hlediska neoliberální postmoderny ukázalo být účinné prosadit představu, že genderová identita musí být výlučná; ostatně proto se dnes jedinou skutečně radikální možností stává přihlášení k fluidní rodové identitě, které podkopává zároveň patriarchát i neoliberální feminismus. Jak podrobně ukázal americký politolog Yasha Mounk ve své knize The Identity Trap (Past identity, 2023), vyžádal si postkoloniální diskurs návrat k esenciální představě o rasové identitě, protože ji chápe jako zdroj autentického prožitku útlaku, jenž má být zdrojem energie odporu. Krajním důsledkem je pak představa, že o zkušenosti útlaku smí vypovídat pouze ten, kdo je do příslušné identitní skupiny zařazen, byť sám třeba ani žádný útlak nezažil, disponuje však legitimací příslušného „původu“. Mounk tvrdí, že se tváří v tvář této opětovné esencializaci musíme naučit dobře rozpoznávat, kde univerzální lidské hodnoty nefungují jako kamufláž nadvlády, a na těchto místech je odhodlaně bránit.

Feminismus není identita

Dopisuji tento text tři dny po amerických prezidentských volbách. Na závěr této úvahy proto nemohu nepřipomenout jeden z aspektů situace, který se právě na příkladu Spojených států – a stejně jako v Íránu a Afghánistánu – ukazuje nápadněji než v Evropě: důležitým rozměrem odporu ke změnám je panika až příliš mnoha mužů tváří v tvář skutečnosti, že ženy překonávají patriarchální omezení a čím dál častěji a energičtěji se objevují v mocenských pozicích. To, že na nich velmi často jednají úplně stejně zkorumpovaně a elitářsky jako muži, prokazuje jediné: žena je taky člověk. Feminismus nenabízí nějakou lepší identitu, je to požadavek na jeden z rozměrů skutečně spravedlivého rozdělení možností seberealizace a plnoprávného života. Feminismus není identita, ale politické přesvědčení. Levicové ženy mohou žít konzervativním stylem života, stejně jako mohou emancipované ženy prosazovat antisociální politiku či být válečnými štváčkami. Jaká společnost je a jaká by měla být, to je věc jiná; neexistuje ale žádný relevantní argument, proč by o ní neměli rozhodovat lidé každého rodu.

Autorka je historička umění a pracující důchodkyně.