Situací, ve kterých lze veřejně vyslechnout verše, je čím dál víc.

Je vám asi dvanáct, sedíte na fialové žíněnce v tělocvičně víceletého gymnázia. Před vstupem do tělocvičny jste se museli zout. Žmouláte v prstech zvlhlé špičky svých ponožek a čekáte, co vám budou říkat ti cizí, neforemní lidé na židlích před vámi. Vypadají důstojně, nebo se přiblble usmívají, za nimi je zeď obložená žebřinami. Jeden z nich má dlouhé, překřížené nohy, jiný se houpe, třetí hlasitě smrká. Ostatní se asi soustředí. Hledí do papírů a každou chvíli přejedou očima tělocvičnu. Chovají se jako hráči na střídačce, když je snímá kamera. Přijeli k vám do školy s tím, že jsou básníky a básnířkami. Co to znamená, pouze tušíte. První z nich se postaví, huláká pro vás nesmyslná slova, není to ani hudba, ani čtení. Rozhazuje rukama, v kolenou se prohýbá, dupe a frká. Za rok jej uvidíte zas. Bude mít na sobě tytéž kalhoty a tutéž košili. Za uchem mu poroste tentýž útlý copánek. Visí tam jako šňůra od lampičky, kterou měla v obýváku babička, napadá vás. Tváře učitelského sboru jsou po čas jeho vystoupení nezvykle tuhé, jako by je něco nadouvalo zevnitř. Potom mluví paní s tlustýma nohama. Nejasně cítíte, že tomu, co dělá a říká, je třeba se smát. Nesmějete se. Ona ano. Zakládá si na hrdelním smíchu, který okamžitě strhne slabší většinu osazenstva tělocvičny. Pokračuje to dalšími slovy a dalšími gesty. Pozorujete narůstající rozpor mezi tím, co se děje, a tím, zač se to vydává. Potřebovali byste, aby vám někdo jasně naznačil, že o nic nejde. A pak další paní otáčí mezi slovy dutou dřevěnou tyčí a ono to dělá zvuk, jako když prší. Cítíte, že něco se spojilo s něčím a spolu to něco znamená, ale než zjistíte co, ohluší vás zběsilý potlesk. Slyšet je nic.

„Tu a tam / přicházejí dětští starci / a zrcadlí se / v našich tekoucích katedrálách.“

Je vám asi padesát, spíš pětapadesát, sedíte na rozkládací židli v bývalé výměníkové stanici. Venku mrzne, uvnitř je nad nulou. Na betonových stěnách jediné místnosti visí nezarámované obrazy k prodeji. Vlevo v rohu se krčí hudebník nad pultem s efekty a modulátory. Chystá se hrát na pětistrunnou baskytaru. Bude improvizovat, šeptá olysalý pán uznale a zavírá oči. Bude doprovázet verše básníka, který skromně postává v rohu napravo. Podle toho, jak si básník levou dlaní tře pravou paži nad loktem, usuzujete, že mu tady není dobře. Lidi dýchají. Starší žena přišla v kožichu. Dívky mají mrtvé tváře. Muž v péřovce se naklání dopředu, nedokáže se na úzké židli uhnízdit. Zasyčí plechovka piva. Pán, co stojí, ukazuje na červený obraz a ptá se, jestli je to penis, nebo stožár. Jakmile uvaděčka sezná, že program může začít, jde se kouřit. Prohlížíte si strop výměníkové stanice protkaný průduchy a myslíte na odvěká nebezpečenství plynu. A pak už to jde ráz na ráz. Uvaděčka rozkládá o sponzorech a blahovůli organizátorů. Vyjmenovává, co všechno je tu na prodej, a vyjadřuje silnou naději, že dorazí i nakladatel a milé, nepočetné publikum si bude moci zakoupit básníkovu knihu se slevou. K její nemalé radosti nám totiž bude číst básník, jehož není třeba představovat. Večer plyne. Hudebník má sveřepý výraz ve tváři, pracně produkuje nespojité ruchy. Osazenstvo si bezelstně pokládá ruce na uši a pak zase na kolena. Básníkovi přitom pohrává na rtech posupný úsměv. Když nečte, levou dlaní si tře pravou paži nad loktem. V závěrečné diskusi se střetne uvaděčka s mužem v péřovce o smysl slova provokace. Paní v kožichu je spokojená, kultura byla.

„Tu a tam / přicházejí bílí ptáci / a zpívají bílé písně / v koruně bílého stromu / jenž vyrůstá z bílého oblaku.“

Je vám tolik, na kolik se cítíte. Vstupujete do zánovní kavárny, abyste vyslechli verše finalistů mezinárodní básnické ceny. Všímáte si, že přijeli i zástupci spřátelené země. Ten nebo ta, kdo dnes v literatuře něco znamená, vrhá ostražité pohledy na všechny ostatní, kteří dnes v literatuře něco znamenají. Organizátorky si složenými dlaněmi způsobně kryjí klíny. Finalisté s divokým smíchem popírají svůj zájem na nominaci, nedejbože na výhře. Mladá básnířka, které se nominace netýká, chce, aby se jí týkala, ale raději dělá, že se jí netýká. V průběhu čtení odchází kouřit na zahrádku a rychle se vrací k baru. Pije a vyrušuje. Po půlhodině politických řečí nastupuje hudba, potom verše. Výstřední bubeník je rudý v obličeji. Hraje, jako když čaruje, myslí si přední představitelka básnické obce. Shodou okolností jsou ona a bubeník krajany. Dcera nominovaného básníka bere svůj rozesmátý obličej do dlaní. Manžel básnířky pohled od pódia neodvrací. V číchsi útrobách temně říhne.

„Tu a tam / připlaví k nám perlivý příboj / velikou plápolající květinu / která kvete a mocně odkvétá / jak u vás slunce.“

Poznámka: Citované verše pocházejí z básně Hanse Arpa Na roubení studní v překladu Ludvíka Kundery.

Autor je literární kritik.