Sezona kulturních cen letos skončila. Zaplaťpánbůh. Záběr všelijakých ocenění hudebních, filmových, designových, literárních je stále podrobnější a rozsáhlejší. Brzy už snad nebude umělec, který by nebyl oceněn, dílo, které by bylo přehlédnuto. Segment trhu, který by nebyl dostatečně obsloužen čili cenově a mediálně saturován.

À propos trh. Jako by to byl právě tento tajemný vládce světa, kdo se – ať se děje, co se děje, dříve či později – stává skutečným dramaturgem cen. Aby ne, vždyť na trhu se určuje cena všeho, cena chleba, politického programu, cena života, a samozřejmě i cena uměleckého díla. Kdo nezíská na trhu svou cenu, jako by nebyl. Z kultury jsou i proto kreativní průmysly, fabriky na umění, krásno i ošklivo, továrny tvořivosti, jejichž jediným smyslem je za snesitelných ekonomických podmínek kultivovat lidské prostředí. Udržet průmysl v chodu – to je dnes, přesněji už dlouhá desetiletí, ten pravý pohon umělecké tvorby.

Umělecké ceny plní roli jakéhosi show­roomu toho kterého průmyslu, jenž se uchází o konzumenta, o zákazníka, takže se mu logicky nabízí ze všech možných úhlů, ve všech možných kabátech a převlecích. Audiovizuální, hudební i literární ceny propadají kouzlu žánrů, aby každému bylo učiněno zadost. Průmysl se…