„Zde je nejkrásnější zápalka na světě / Dřívko půl druhého coulu z měkké pinie / na konci s temně rudou drsnou hlavičkou / Tak střízlivá a zběsilá a tvrdošíjně nachystaná / zasršet / snad zapálit cigaretu ženě, již miluješ / poprvé / a od té chvíle už to nikdy nebude stejné.“

Režisér Jim Jarmusch zaujal v druhé polovině osmdesátých let svými absurdními „komediemi“ Podivnější než ráj a Mimo zákon, levně natočenými v syrovém černobílém neonoirovém stylu. Jeho nejnovější díla jsou naopak trochu přestylizovaná, fantaskní, ať už jde o upírskou pop legendu Přežijí jen milenci, nebo komediální zombie horor Mrtví neumírají. Mezi tyhle snímky se ovšem v roce 2016 vklínil podivuhodný, komorní a celkem realistický film Paterson. Přídomek „realistický“ nicméně u Jarmusche nikdy docela neplatí. Hrdinou filmu je sice obyčejný autobusák a film vypráví o jednom běžném týdnu jeho života, leč způsob, jímž Jarmusch vyprávění traktuje, spolu s typickým „střeleným“ humorem, bizarními prvky a nečekanými zvraty, dělá ze zdánlivě odlehčené love story malý filosofický klenot. Navíc prodchnutý originální poezií.

Paterson: tak se jmenuje hlavní představitel filmu (Adam Driver). Stejně se jmenuje i místo děje, jedno z městeček v hustě obydleném cípu východního New Jersey, kde leží Paterson, Hackensack, Passaic, Newark… Těm, kdo trochu znají americkou poezii, blikne světýlko: Paterson je přece svázaný s básníkem Williamem Carlosem Williamsem, patronem moderní americké každodennosti. Paterson je i titul jeho nejmohutnějšího díla, pětidílného básnického cyklu z let 1946 až 1958. A aby toho nebylo málo, v Patersonu strávil dětství a mládí Allen Ginsberg.

I řidič Paterson z Jarmuschova filmu píše básně, do notýsku si pečlivě zaznamenává denní běžnosti, třeba text o zápalkách; zkraje si do deníčku píše: „Máme doma zásobu zápalek / vždycky je máme po ruce / teď je naší nejoblíbenější značkou Ohio Blue Tip / ač předtím jsme dávali přednost značce Diamond“ a tak dále, přes popis štítku na krabičce a reklamního sloganu, a než se nadějeme, je z toho křehká, cudná, závratná milostná báseň. V ten moment však Paterson musí zastrčit zápisník a vyjet na denní trasu Patersonem.

Chvíli luštíme, co je Paterson zač. Zda jsou jeho zápisky jen „střelené“ záznamy běžného života, nebo jde o básníka žijícího svůj umělý osud (jak říkal Bohumil Hrabal) v převleku za autobusáka. Chvíli se zdá, že skutečným umělcem je spíš Patersonova milá, lehce trhlá výtvarnice Laura (Golshifteh Farahani), zdobící domov geometrickými vzory a nadšeně prodávající na trhu excentrické mufiny. Když tato jediná Patersonova čtenářka naléhá, aby si její miláček konečně své básně okopíroval a nevláčel je po všech čertech v ohmataném notýsku, hned tušíme, že to s Patersonovými texty nedopadne dobře…

Texty: od začátku mají ve filmu zásadní úlohu. Slyšíme Patersonův hlas, jak básně recituje, málem školácky odříkává, k tomu je vidíme na plátně, zapisované verš po verši. Záhy poznáme, že jde o neobyčejné texty. Zdánlivě prosté, uvnitř však křehce vnímavé, nezáludné, lakonické, jakoby úsměvné, ale přitom křišťálově vážné a hluboké; zdánlivá prostota a každodennost jsou vždy nenápadně, ale kouzelně vyzdviženy do roviny pravé poezie. Jak to ten Paterson dělá?

A jak to udělal Jarmusch ve filmu? Vážně byl schopen jen tak pro filmový scénář vystřihnout pár takhle svébytných a skvělých básní? Tak prosté to nebude. Básně sice působí až insitně, ovšem jejich autorem je Ron Padgett, věhlasný poeta newyorské básnické školy (O’Hara, Schuyler, Ashbery, Koch), proslulé právě „williamsovským“ vztahem ke každodennosti, k metafyzice všednosti. Jsme doma. Padgett, ročník 1942, je dnes autorem více než dvaceti sbírek a držitelem všelijakých literárních ocenění. Pár básní prý Jarmuschovi beze všeho poskytl a dvě napsal speciálně pro film.

Kouzelné „odříkávání“ zní, jako by Patersonův vnitřní hlas diktoval texty sám sobě, jako by slovo od slova poslušně čekal, až ruka dopíše. Jsme intimními svědky toho, jak se slova rodí z přemýšlivé nejistoty a tichého nadšení. Jak se z vyslovených slov uvolňují nesmělé, ale přesné asociace. Ze zápisů se místy stává malá „přednáška“, Paterson sám sebe ohledává slovy, zprvu zkusmo vyslovovanými, jsme svědky křehkého stavu, kdy báseň ještě není, ač zároveň se právě děje. Zvláštní efekt: vnitřní hlas říká slova snad těsně předtím, než se zrodí v mysli. Každé slovo zazní spolu s nákladem nejistoty a váhání, zda má být vysloveno. Zda opravdu znamená, co má znamenat. Zda platí. Platí? Platí; jakkoli vyslovené slovo už nelze vzít zpět. Ale v poctivé básni není třeba brát slova zpět. Jsme tichými svědky vzniku definitivní, o sobě dokonalé básně.

Paterson ovšem trvá na tom, že poezie je ta nejobyčejnější, čili nejzázračnější věc. Jeho intimní objevy, úžasy či obavy jsou vždy provázeny nějakým docela obyčejným momentem či gestem: „Zavážu si tkaničky a jdu dolů postavit na kafe.“ Epifanie dostane kotvu, malou ochrannou známku skutečna. Autobusák Paterson dává přednost všednosti před přílišností metafor, radši je insitní, než by si připínal perutě, nepotřebuje žádný básnický postroj, má svůj autobus a v něm záhadné tváře cestujících, jejich samoty i mystické rozhovory. Hlas diktuje slova básní a před námi i před Patersonem plynou ulice a lidi, nároží, stará cihlová zeď, vodopád na řece Passaic… Slyšíme slova, ale jejich význam musí být i jiný než ten, který rozeznáváme. Čirá kinematografie.

Jednu básničku, kterou si užaslý Paterson vyslechne od školačky na ulici, si střihnul sám Jarmusch: „Vodopády / padají jako vlasy / přes ramena děvčete / vodopády / dělají louže na asfaltu / špinavá zrcadla, uvnitř plná mraků a domů / padají nám na střechu / padají na mámu / a na moje vlasy / většina lidí tomu říká – déšť.“

Školačka dočte svou báseň, zvedne hlavu k Patersonovi a vítězně se usměje.

Autor je básník, hudebník a literární kritik.