V poslední době, kdy sílí rétorika, která zpochybňuje legitimitu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, případně popírá samotnou suverenitu Ukrajiny, je napadená země stále častěji redukována na pouhý zdroj. Suroviny, území i lidské životy se stávají objekty kalkulací a materiálních transakcí. Přitom země a její obyvatelé jsou neoddělitelní a nic na tom nemění ani proměnlivá hranice frontové linie. „Mapa země ve válce je kartografickým paradoxem,“ píše ukrajinská kulturní teoretička Svitlana Matvijenko. „Postupy a ústupy armád vytvářejí matoucí záhyby a zvraty, takže člověk může najednou zjistit, že se ocitl na opačné straně hranice, aniž by se pohnul z místa.“ V této geografické nejistotě pak fyzické orientační body mohou být nahrazeny akustickými signály. Rozhlas za takové situace není jen zdrojem informací, ale také nástrojem, který pomáhá udržovat symbolické hranice země tváří v tvář nestabilitě fronty, ohrožení vzdušnými útoky a územní roztříštěnosti.

Hovoří Charkov

Když v roce 1924 zaznělo z tlampače u charkovského kulturního domu první hlášení „Haló, haló, haló! Hovoří Charkov“, málokdo tušil, že právě začíná nová éra. Během sta let se rozhlasové vysílání stalo nejen klíčovým informačním kanálem, ale také nástrojem budování národní identity. V průběhu času se měnila funkce i obsah vysílání, ale ikonická znělka „Řve a sténá Dnipr široký“ zůstala. Poprvé zazněla v roce 1943, a sice v provedení na banduru, nástroj, jenž se stal jedním ze symbolů národní jedinečnosti. Křišťálový zvuk bandury, doprovázející původně sborovou skladbu na slova básníka Tarase Ševčenka, otevíral každou vysílací hodinu, a stal se tak zvukovým ztělesněním vytoužené naděje na svobodu slova a nezávislost.

Tento zčásti romantizovaný tropus je obecně známým nástrojem konstruování národní identity – podobně jako v českém prostředí Smetanova Vltava. Co však zůstává nedoceněné, je role zvukové paměti a takzvaných sound­marků – zvuků, které jsou jedinečné nebo jsou komunitou vnímány a ceněny jako svědectví o kolektivní identitě. Příkladem je přitom nejen zmíněná znělka, ale i specifická hudební dramaturgie, která po léta formovala ukrajinský veřejný prostor.

Až do roku 2017 byl ukrajinský rozhlas státní institucí, která se často podřizovala vládním nařízením a cenzuře. Hudební vysílání bylo silně ovlivněno ruskou popkulturou – až z 80 procent ho zaplňoval ruský pop nebo „blatňak“, ruský šanson spojený s kriminální kulturou. Ukrajinská hudební produkce zůstávala na okraji, což vytvářelo dojem její nedostatečnosti nebo přímo neexistence.

(Ne)ztracené pásky

Situace se začala měnit po roce 2014, kdy proběhla revoluce na Majdanu a následovala ruská agrese na Donbasu. Ukrajinský rozhlas prošel reformou a transformoval se ve veřejnoprávní médium. Zavedení jazykových kvót vedlo k oživení domácí hudební scény a zvýšení zájmu posluchačů o ukrajinskou hudbu. Tento proces však nebyl jen administrativním opatřením – byl součástí širšího boje za zachování kulturní a národní identity. Ruská invaze v roce 2022 tento trend ještě zintenzivnila.

Ničení ukrajinských kulturních památek, včetně rozkrádání uměleckých děl, jasně ukázalo, že kultura je jedním z terčů ruské agrese. Deník The New York Times například informoval o rozsáhlých krádežích historických artefaktů (mimo jiné avantgardních maleb a skytského zlata). Odborníci dokonce mluví o největší loupeži umění od druhé světové války. V reakci na tyto události se ukrajinský rozhlas a další média začaly intenzivně věnovat znovuobjevování pozapomenutého kulturního dědictví. Nejvýraznějšími příklady jsou podcasty Unzip, pracující s materiály z kyjevských archivů, a (Ne)zahubleni plivky, tedy (Ne)ztracené pásky, čerpající z archivu lvovského nahrávacího studia, nebo rozhlasová stanice Radiotočka, která se zaměřuje na ukrajinské písně minulého století.

Tyto projekty zdůrazňují úlohu hudby v proměnlivém kontextu ukrajinské historie, poznamenané ruskými imperiálními represemi, válkou a masovými přesuny obyvatelstva. Přestože představují různé hudební žánry, od ukrajinského funku sedmdesátých let přes jazzovou a improvizační scénu socialistického Lvova po populární estrádní ansámbly koncertující po celém Sovětském svazu, společné mají to, že jejich moderátoři nabízejí vhled do vztahů mezi hudební produkcí a panujícími režimy a tím překračují jednoduchou dichotomii mezi prokomunistickým a antikomunistickým narativem. Zmíněné pořady ukazují rozhlas jako médium, které je klíčovým uchovatelem ukrajinské hudební kultury.

Slyšet znamená cítit

Zvláště v komunitních rozhlasových stanicích se postupně ustálilo pojetí playlistu jakožto prostředku sdílení osobních příběhů a emocí. Přestože se komunitní rádia zaměřují především na elektronickou a experimentální scénu, nestojí v opozici vůči veřejnoprávním médiím, ale spíše je doplňují. Téma paměti se přitom pojí s hledáním nových způsobů zaznamenávání křehkosti a pomíjivosti – ať už lidských životů, nebo celých měst a kulturního prostoru obecně. Vzniká tak jakýsi archiv emocí vyjádřených slovy i hudbou.

Autoři pořadů se explicitně zabývají strachem, nejistotou, steskem po životě v míru a vůbec nemožností návratu k tomu, co bylo před válkou. Jedním z klíčových tematických okruhů je také mobilizace a s ní spojený zákaz vycestování z Ukrajiny pro muže ve věku od osmnácti do šedesáti let. Hudebně­-antropologickou reflexí této situace je mix Volodymyra Čyhrynce, rezidenta oděského rádia Rukh, nazvaný Mobilizace a emigrace. Kompilace umožňuje hluboký ponor do kulturního i emočního kontextu ukrajinských lidových písní, které vyprávějí příběhy mladých mužů odcházejících na vojnu. Druhá polovina kompilace se pak věnuje tvorbě ukrajinských hudebníků a hudebnic v emigraci, kteří se obracejí k žánrům s výraznými geopolitickými nebo kulturními konotacemi, jako jsou turbo folk, country nebo šanson, aby tak reflektovali problém vynucené emigrace a s ní spojené adaptace v cizí společnosti. Mimo to se jedná o (pro některé lidi jediný) způsob, jak se alespoň v duchu přenést do bezpečí a ztracené „normality“.

Podobný přístup představuje i Gazolin Radio, nezávislá rozhlasová stanice z Kyjeva, která vznikla těsně před začátkem války v únoru 2022. Jak naznačují názvy pořadů jako Sonic Travels, Dozvil na vyjizd (Povolení k vycestování) nebo Sound of the Native Home, autoři a autorky vytvářejí zvukové krajiny vzdálených míst – nejen těch zahraničních, ale i zničených či okupovaných měst východní Ukrajiny. Poslední zmíněnou relaci připravuje skupina Shum.Rave, která vznikla v roce 2019 ve Slovjansku na protest proti nedostatku kulturního nočního života. Ve svých čtyřhodinových setech producenti dávají prostor hudbě, která plnila taneční parkety ukrajinských měst před okupací – a která, doufejme, znovu zazní po vítězství.

Autorka je hudební vědkyně.