V poslední době, kdy sílí rétorika, která zpochybňuje legitimitu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, případně popírá samotnou suverenitu Ukrajiny, je napadená země stále častěji redukována na pouhý zdroj. Suroviny, území i lidské životy se stávají objekty kalkulací a materiálních transakcí. Přitom země a její obyvatelé jsou neoddělitelní a nic na tom nemění ani proměnlivá hranice frontové linie. „Mapa země ve válce je kartografickým paradoxem,“ píše ukrajinská kulturní teoretička Svitlana Matvijenko. „Postupy a ústupy armád vytvářejí matoucí záhyby a zvraty, takže člověk může najednou zjistit, že se ocitl na opačné straně hranice, aniž by se pohnul z místa.“ V této geografické nejistotě pak fyzické orientační body mohou být nahrazeny akustickými signály. Rozhlas za takové situace není jen zdrojem informací, ale také nástrojem, který pomáhá udržovat symbolické hranice země tváří v tvář nestabilitě fronty, ohrožení vzdušnými útoky a územní roztříštěnosti.

Hovoří Charkov

Když v roce 1924 zaznělo z tlampače u charkovského kulturního domu první hlášení „Haló, haló, haló! Hovoří Charkov“, málokdo tušil, že právě začíná nová éra. Během sta let se rozhlasové vysílání stalo nejen klíčovým informačním kanálem, ale také nástrojem budování národní identity. V průběhu času se měnila funkce i obsah vysílání, ale ikonická znělka „Řve a sténá…