Často se můžeme setkat s požadavkem, aby věci byly pojmenovávány pravými jmény. To je však ošidné přání. Ani elementární po­jmy politické praxe jako svoboda či lid totiž nemají předem daný význam. O ten v politické aréně vedeme permanentní boje. Konkrétní podoba společenské reality pak osudově záleží právě na tom, jakým obsahem budou tyto pojmy naplněny.

Pavel Barša ve své nové knize Dekadence a obrození tento problém zajímavě ilustruje na historické tematice židovské emancipace v elitním prostoru německojazyčné inteligence střední Evropy na přelomu 19. a 20. století. Na proměnách způsobů definování emancipace a objektů, k nimž se vztahuje, ukazuje sociál­ní a politickou změnu, a zároveň tak odhaluje znepokojující paralely mezi érou před první světovou válkou a dnešní situací.

Od občanství k vyloučení

Moderní politická praxe v podobě občanské samosprávy se zrodila z osvícenských ideálů rovnosti odvozených od společné všelidské racionální podstaty, jejímuž vymezování věnovala evropská filosofie mezi Descartesem a Kantem mimořádné úsilí. Ve středoevropském prostoru tato politická praxe nalezla první příležitost k uskutečnění v revoluci 1848. Princip společenské organizace se zdál být jednoduchý: příslib rovnosti měl stát zajistit všem svým občanům, nezávisle na jejich náboženském, etnickém, stavovském či třídním původu. „Obecný“ ideál všelidské rovnosti měl být uskutečněn skrze „zvláštní“ teritoriální…