Často se můžeme setkat s požadavkem, aby věci byly pojmenovávány pravými jmény. To je však ošidné přání. Ani elementární po­jmy politické praxe jako svoboda či lid totiž nemají předem daný význam. O ten v politické aréně vedeme permanentní boje. Konkrétní podoba společenské reality pak osudově záleží právě na tom, jakým obsahem budou tyto pojmy naplněny.

Pavel Barša ve své nové knize Dekadence a obrození tento problém zajímavě ilustruje na historické tematice židovské emancipace v elitním prostoru německojazyčné inteligence střední Evropy na přelomu 19. a 20. století. Na proměnách způsobů definování emancipace a objektů, k nimž se vztahuje, ukazuje sociál­ní a politickou změnu, a zároveň tak odhaluje znepokojující paralely mezi érou před první světovou válkou a dnešní situací.

Od občanství k vyloučení

Moderní politická praxe v podobě občanské samosprávy se zrodila z osvícenských ideálů rovnosti odvozených od společné všelidské racionální podstaty, jejímuž vymezování věnovala evropská filosofie mezi Descartesem a Kantem mimořádné úsilí. Ve středoevropském prostoru tato politická praxe nalezla první příležitost k uskutečnění v revoluci 1848. Princip společenské organizace se zdál být jednoduchý: příslib rovnosti měl stát zajistit všem svým občanům, nezávisle na jejich náboženském, etnickém, stavovském či třídním původu. „Obecný“ ideál všelidské rovnosti měl být uskutečněn skrze „zvláštní“ teritoriální národy. V tomto okamžiku mezi nacionalismem, jenž spočíval na vůli kolektivu, a liberalismem slibujícím garanci práv jednotlivcům nebyl žádný rozpor. Šlo jen o dvě strany jedné mince.

V podmínkách německé kulturní hegemonie v tehdejší střední Evropě to však znamenalo také kulturní homogenizaci prostoru. I proto se menší neněmecké národy v čele s Čechy ocitly v roce 1848 na revoluční pravici, jelikož liberální emancipace se dostávala do konfliktu se zájmem jejich národní sebezáchovy. Nikoli neprávem pak němečtí liberálové zazlívali zdejším slovanským národům, že právě kvůli jejich úsilí nedošlo v revoluci k utvoření (implicitně německé) republiky a naopak se po její porážce udržel u moci konzervativní establishment v čele s Habsburky a dalšími dynastiemi zděděnými z dob Svaté říše římské.

I když už tehdy existovaly četné známky antisemitismu, nepředstavoval – alespoň podle Barši – závažnější společenský ani politický problém. Naopak motivoval Židy k ještě rychlejší a důkladnější asimilaci do německé kultury, aby odhodili identitární břemena zděděná z předmoderních časů a stali se skutečně rovnými příslušníky občanské společnosti. Tato strategie však mohla být funkční jen do okamžiku, kdy národní příslušnost byla definována jazykem a kulturou.

Jakmile definici národa začala stále silněji konkurovat představa o etnicky definovaném národu jako biologicky daném společenství, pak již politika asimilace nemohla fungovat. A s tím se otevřela otázka: Co dělat?

Trhliny v emancipaci

Tato proměna se neodehrála sama od sebe, byla součástí komplexnější společenské transformace, k níž během modernizace docházelo. Původní liberální koncept – navzdory své univerzalisticky rovnostářské formulaci – byl v praxi totiž vysoce sociálně selektivní. Jen malý zlomek občanů se reálně těšil z tohoto uznání. Liberalismus ve středoevropském prostoru mluvil německým jazykem, a zmíněná vzpoura neněmeckých skupin během revoluce 1848 byla jen výrazem faktu, že nikoli nepodstatná část zdejšího obyvatelstva nezakouší deklarovanou lidskou rovnost bez ohledu na vlastní původ stejným způsobem.

Ani námezdní pracovníci neměli mnoho důvodů se s liberálním projektem ztotožnit, protože při chybějícím ochranném pracovním zákonodárství a nadvládě nemilosrdné neviditelné ruky trhu jim nenabízel zrovna lákavou perspektivu. O genderové diskriminaci v moderních občanských zákonících (u nás byl pod vlivem osvícenských myšlenek vydán již roku 1811) darmo mluvit.

Taková limitovaná liberální modernita mohla fungovat jen v podmínkách silně omezeného volebního práva. Jakmile se však i další skupiny začaly dostávat do politické arény, v původním designu liberální emancipace se objevily trhliny a ocital se pod sílící palbou alternativních vizí. Sionismus Theodora Herzla, vycházející z myšlenky, že není­-li možné dosáhnout emancipace v rámci stávající pospolitosti, je nutné si zformovat pospolitost vlastní – židovský národ mezi národy ostatními –, byl jen jednou odpovědí mezi mnoha alternativami.

Herzlovo řešení však nebylo akceptovatelné zdaleka pro všechny zainteresované aktéry. Vedle národa se hlásily o slovo i alternativní konceptualizace jako rasa (v případě Sigmunda Freuda) nebo třída (jako u Györgye Luká­cse). A na pozadí této široké palety přístupů Barša dokáže rozehrát brilantní intelektuální rozbor toho, jak nesamozřejmými pojmy jsou lid, tedy ono politické „my“, a emancipace, tedy řešení otázky, co znamená být svobodný.

Co nás čeká v budoucnosti?

Autor odhaluje znepokojující paralely s naší dnešní situací, které se ve vztahu k Židům věnoval již ve svých dřívějších pracích (zvláště v knize Mezi Davidovou a rudou hvězdou, 2023). Jistěže nelze klást rovnítko mezi gründerský liberalismus závěru 19. století a dnešní globalistický liberalismus trhu a lidských práv, zformovaný v posledních dekádách 20. století. Avšak tehdy, stejně jako dnes, se projekt liberálně­-individualistické emancipace ocitl pod sílícím náporem alternativ, kladoucích těžiště emancipace do kolektivních identit, protože stále více lidí získávalo přesvědčení, že nedokázal naplnit slibované cíle.

Dnešní populismus má řadu styčných rysů s tím ze závěru 19. století, jenž v podmínkách rodící se masové demokracie atakoval elitářský politický establishment předchozí liberální éry. Liší se tehdejší hlasité bubnování na obranu národa a rasy tak zásadně od dnešní úzkostné snahy o budování nárazníků kolem křesťanské Evropy proti invazi cizorodých elementů? Jak povědomě zní dnešním uším kritika nedostatečné mužnosti tehdejších mužů, jejichž údajnou vinou „společnost i rodina se rozpadaly na jednotlivce, a ti, zahleděni sami do sebe, na tříšť svých citů a pocitů“? Kritiky nemilosrdnosti neviditelné ruky trhu, jež drtí poctivé domácí výrobce a pracující, těmto hlasům jen dodávají potřebný ekonomický kontext.

Šířící se pocit úpadku může skutečně zrodit obrození. Jeho podoby jsou však rozličné a to, kdo ještě patří mezi nás a kdo bude vyloučen, v tom hraje klíčovou úlohu. Dějiny 20. století jsou dostatečným svědectvím, jak divergentní podoby může obrození získat – fašistické a komunistické diktatury patří mezi ně. A z nedávných dějin také víme, že obrození může mít i mimořádně krutou a krvavou povahu. Příběh Židů je v takovém kontextu vynikající laboratoří, v níž lze ukazovat, jak se z pocitů dekadence rodí různé varianty obrození, které ovšem mohou mít konstruktivní i destruktivní podobu. Mohou se rozprostírat od radikálního vyloučení až po stejně radikální inkluzi. Dějiny se neopakují. Podle zkušenosti 20. století nelze předpovídat vývoj století následujícího. To však zároveň neznamená, že nám tyto historické poznatky nemohou naznačit, co by nás třeba mohlo čekat v budoucnosti – a to nikoli vzdálené.

Autor je historik.