Ještě před koncem první světové války, v polovině května 1918, uveřejnil S. K. Neumann článek, v němž jako obvykle projevil silně vyvinutou schopnost „nadchnouti proti něčemu“. Tentokrát obrátil pozornost k recitačním večerům, na nichž „pódiové dámy“ provozují „cizopasné pauměníčko“, činnost daleko víc společenskou než literární. V článku reprodukoval rozhovor, který se měl odehrát po jeho návratu z balkánské fronty do Prahy na jaře 1918: „X…ová chce recitovati tvé básně na samostatném večeru.“ – „To jest její věcí.“ – „Jak to?“ – „Je to její řemeslo.“ – „Ale učiní ti reklamu.“ – „Dnes mně, zítra druhému, pozítří třetímu…“ – „Chce, abys jí dal některé pokyny.“ – „[A]ť se obrátí na mého nakladatele, ten snad se bude zajímati.“ Neumann recitátorku ignoroval, což mu známý vyčetl: „X…ová je uražena, vyhnula se mi dnes. Hněvá se, že jsi se nedal představiti onehda v Obecním domě.“ –
­„[N]ejsem společenská loutka; ani pražské flámy, ani bilovské lesy, ani albánské skály mě k tomu nevychovaly.“

Když Neumann v článku líčí, kolik předstíraní a ješitnosti provází dění kolem recitačních večerů, mimoděk pojmenovává několik doposud platných průvodních okolností veřejné prezentace literatury: Člověk snadno podlehne dojmu, že se na veřejném čtení dostal do styku s uměním; ani se nenaděje a zaujatě rozmlouvá o knize, kterou nečetl; obdivuje se autorovi nebo autorce a oni se na oplátku vlichocují jemu. Pro takové divadlo měl Neumann v roce 1918 pramálo pochopení.

Náležitý přednes

O pět let později, na jaře 1923, se Neumann se zaujetím účastnil diskusí o podobě nového umění pro dělníky: „Rozpor mezi mnou a komunistickými básníky a estéty vězí v tom, že já bych se rád dostal na cestu vedoucí přímo k proletariátu a z proletariátu pak k budoucímu třídnímu umění, kdežto oni, plni estétské horlivosti intelektuální kasty, buď se domnívají, že proletářské umění možno slepiti z ismů měšťáckého úpadku uměleckého (Devětsil), nebo, nejraději kolébajíce se na lahodných vlnách běžné lyrické poezie a citově měknouce do nekonečna, spojují básnickou tradici s humánní ideologií socialistickou (soudruh J. Hora).“ Aby Neumann podpořil správnost své cesty, argumentoval reakcemi dělníků­-posluchačů na recitačních večerech, kde nezáleží tolik na potlesku jako na tom, zda se podaří publikum recitovanými verši povzbudit, nadchnout, rozehřát, přesvědčit. Proletářská báseň, jakkoli se liší od politického hesla, má být prostá, jasná a účinná.

Jedna z opakujících se výtek, které Neumann adresoval mladým básníkům, byla, že se marxismu dovolávají, ale marxisticky nemyslí. Stát se komunistickým básníkem v éře zvrhlých Macharů, Dyků a Medků bylo podle něj snadné. Obtížnější bylo obrátit se od umění k proletariátu a nepsat proto, abych byl chválen měšťáky nebo pohoršoval šosáky: „Umění jako mocnost znamená v dnešní sociální revoluci, která je konečným rozlomem dvou světů, pouze jakousi plodnici houby na prach drcené mezi dvěma kameny. Rozptyluje se do větru, ale na těle proletariátu zachytí se její zárodky a z nich vzroste teprve umění nového světa.“

Svou představu o novém, revolučním umění Neumann programově vtělil do Rudých zpěvů (1923). Josef Hora situace využil a v recenzi sbírky konfrontoval Neumannovy verše s Neumannovými výpady vůči mladé generaci, uveřejňovanými pod pseudonymem Josef Votoček. Hora záměrně upozornil Votočka (Neumanna) na Neumannovy verše o pobytu Rosy Luxemburgové v pruském vězení, které tlumočí její představy a myšlenky, aby ukázal, že jako básník v sobě Neumann popírá programového kritika: „Ty city a citečky, ten slabošských citů denní dým, jejž tak rozhodně vylučuje Neumann z proletářské poezie, musí v ní přece jen koneckonců dostat místo, protože proletář také si uvědomuje svoje proletářství pomocí dojmů, představ a pocitů, a nežli zatne pěst a nežli se rozhodne k boji, prožije vnitřní duševní a citové pochody velmi složité…“

Před politickou agitací Rudých zpěvů dal Hora přednost Neumannovým Novým zpěvům (1918), ve kterých by podle něj proletáři našli to, co Votoček (Neumann) vyčítá mladé poezii: plastické zobrazení krásy světa, absenci sociálního hlediska i maloměšťácké dychtění po exotice. Neumann, opět pod pseudonymem Votoček, připojil k Horově recenzi dovětek, v němž se od Rudých zpěvů distancoval, ale neskromně, byť ironicky, vyslovil naději, že některé básně sbírky by na účastníky dělnických večerů mohly zapůsobit, pokud by je v náležitém přednesu vyslechli skuteční proletáři.

Komunistické večery

Každý, kdo vyslovil kategorický názor, se s velkou pravděpodobností ocitl v situaci, kdy takový názor nejen nemohl uplatnit, ale byl vlastní neoblomností nucen jej popřít. Tak Neumann, někdejší odpůrce recitačních večerů, po čase nahlédl, že cizopasné pauměníčko může být k užitku, stane­-li se nástrojem estetické i politické osvěty. Jeho představa uvědomělých proletářů, kteří ochotně a se zájmem přicházejí do styku s uměním, se zdárně uskutečňovala na komunistických večerech pořádaných Proletkultem. Vedle přednášek či sestav dělnických tělocvičných jednot tvořily obvyklou náplň večerů recitace a divadelní nebo hudební vystoupení. Návštěva těchto večerů skýtala autorům jedinečnou příležitost pozorovat bezprostřední reakce dělnického publika.

Nedlouho před oslavami Prvního máje 1922 uspořádali Neumann spolu s Jaroslavem Seifertem pro potřeby organizátorů i účastníků sborník Komunistické večery, do nějž zařadili verše domácích i zahraničních, nejen komunistických básníků včetně veršů vlastních: „Nesmí býti komunistické organizace, v jejíž knihovně chyběla by tato příručka, nesmí býti komunistického večera s recitacemi, které by nebyly vzaty z této knihy. Básně do této naší příručky zařazené vybrány byly po dobré úvaze, a jsou­-li jiné, než jaké tu a tam byly dosud obvyklé, jsou proto jiné, aby vytlačily věci nevhodné, nevkusné, nechutné citlivůstky a hrubé všednosti.“

Zde ještě oba básnící vystupovali svorně. Ale když se Seifert pod vlivem poetismu odchýlil od proletářských veršů Města v slzách (1921), Neumann mu vyčítavě připomněl ohlas jeho starších básní na komunistických večerech, zvlášť zdůraznil popularitu Monologu bezrukého vojáka. Naopak nové Seifertovy verše ze sbírky Samá láska (1923) podle Neumanna obraz proletáře nepřiměřeně zkreslily, učinily z něj pokryteckého, naivního estéta, který navzdory revolučnímu smýšlení touží po tom, co má a dělá měšťák.

Hrdina nové doby

V kritice Seifertovy poezie Neumann narazil na jeden z ústředních problémů všech koncepcí proletářského umění. Dělník, kterého mělo nové umění zobrazovat v jemu vlastním světě, s jeho potřebami, myšlenkovým obzorem i tužbami, byl konstruktem, ideálním typem, nikoli postavou dobové skutečnosti. Většina „proletářských“ děl vypovídala v důsledku o někom jiném než o tom, pro koho vznikala a měla být určena. Dělníci stejně jako socialisté, komunisté, měšťáci, demokraté, národovci a jiní byli přitahováni především takovým uměním, respektive zábavou, kterému mohli bez námahy rozumět a které jim nabízelo bezprostřední vytržení. Proletářské umění spělo za zády dělnické třídy k sociálnímu mýtu o kolektivním hrdinovi nové doby, proletariátu, jehož představitelé se však až na výjimky sotva dokázali s tímto mýtem ztotožnit. Síla této revoluční vize byla i její slabostí, neboť nakonec ústila v představy a horizonty příliš abstraktní, proletářské zkušenosti vzdálené.

A dělníci? Ti měli svých starostí dost, jak ukazuje jeden z dotazů zaslaný roku 1925 do rubriky Proletářský rádce časopisu Reflektor. Neumannova odpověď byla zevrubná: „Potkalo tě veliké štěstí, dostals pěkný byt a chceš si ozdobit svůj kout také nějakým obrazem. Jaký si máš koupit? – To je jednou zase pravý dotaz. Tak prostý, a přece tak nesnadný k vyřízení jako zkouška dospělosti. Nevím věru, ­obstojím­-li. Tedy předně mohl bych ti dáti odpověď povinnou. Dám ti poslat seznam obrazů, jež má na skladě naše nakladatelství a knihkupectví, vyber si, co se ti uzdá. Ale tuhle odpověď ti nedávám. Podruhé mohl bych ti dáti odpověď odbornou: Vylič mi, co je ten tvůj kout, prostor, světlo, okolí, pak jakou máš povahu, jaké záliby a ovšem mnoho­-li ten obrázek smí stát (to je přitom to ‚nejodbornější‘), a snad ti budu moci naznačit velikost, směr, malíře, již by ti vyhovovali. Také tuto odpověď ti nedávám. Pak bych ti mohl dáti radu – řekněme – přátelskou, kdybych něco o tobě věděl, i zase, kolik smí obrázek stát. To však nevím. A konečně mohu ti dáti radu podle svého osobního gusta: dej si do svého kouta nějakou krásnou fotografii Vladimíra Iljiče a pak ještě jednu nebo dvě krásné fotografie z přírody a z průmyslového světa v prostém rámečku: hlavně však nekupuj žádný ‚skvostný‘ barvotisk v zlaceném rámci.“

Autor je literární kritik a historik.