Ještě před koncem první světové války, v polovině května 1918, uveřejnil S. K. Neumann článek, v němž jako obvykle projevil silně vyvinutou schopnost „nadchnouti proti něčemu“. Tentokrát obrátil pozornost k recitačním večerům, na nichž „pódiové dámy“ provozují „cizopasné pauměníčko“, činnost daleko víc společenskou než literární. V článku reprodukoval rozhovor, který se měl odehrát po jeho návratu z balkánské fronty do Prahy na jaře 1918: „X…ová chce recitovati tvé básně na samostatném večeru.“ – „To jest její věcí.“ – „Jak to?“ – „Je to její řemeslo.“ – „Ale učiní ti reklamu.“ – „Dnes mně, zítra druhému, pozítří třetímu…“ – „Chce, abys jí dal některé pokyny.“ – „[A]ť se obrátí na mého nakladatele, ten snad se bude zajímati.“ Neumann recitátorku ignoroval, což mu známý vyčetl: „X…ová je uražena, vyhnula se mi dnes. Hněvá se, že jsi se nedal představiti onehda v Obecním domě.“ – ­„[N]ejsem společenská loutka; ani pražské flámy, ani bilovské lesy, ani albánské skály mě k tomu nevychovaly.“

Když Neumann v článku líčí, kolik předstíraní a ješitnosti provází dění kolem recitačních večerů, mimoděk pojmenovává několik doposud platných průvodních okolností veřejné prezentace literatury: Člověk snadno podlehne dojmu, že se na…