Proměna hlasového projevu i uměleckého přístupu může mít různé podoby. I v rámci popové scény čas od času sledujeme radikální zlomy v autorské tvorbě. Například islandská zpěvačka Björk se před lety z polohy na rozhraní trip hopu a artpopu vydala do vod elektronických experimentů. Aktuálním příkladem překvapivého obratu může být výpad proti konvencím hudebního průmyslu v podání americké hudebnice Ethel Cain, která po svém minulém, posluchačsky přístupném albu letos vydala zvukově extrémní dronový projekt Perverts, zpracovávající vlivy americany a jižanské gotiky.

Oproti tomu vokální a producentský vývoj Yulloly působí zcela organicky, byť na jejích dosavadních pěti albech najdeme minimalistický darkwave, westernově laděné indiepopové balady i syntezátorové tracky s mysteriózní atmosférou. Inspiraci pro své příznačně rozvolněné melodie hudebnice nachází v mýtech a spiritualitě, která prostupuje všemi jejími projekty, ať už je jejich žánrové ukotvení jakékoliv.

Nejkrásnější čas

Yullola čerpá z kosmologie, hinduismu i různých proudů křesťanství. Vyrůstala ve čtvrti White Plains na předměstí New Yorku, kde žije početná imigrantská komunita, a během dospívání tak poznávala různá kulturní prostředí: ovlivnila ji hindustánská klasická hudba i křesťanský gospel. Jako teenagerka pak jezdila s hindustánským i gospelovým souborem po regionálních vystoupeních a veškerý volný čas prý trávila v kostelech. „Nejkrásnější čas mého života,“ komentovala později toto období pro blog Truants.

Na prvních nahrávkách, vydaných ještě pod jménem Jasper Lotti, byly zmíněné vlivy slyšet jen náznakově, v producentském podkresu. Na debutu XOskeleton (2019) i následujícím ryze popovém EP Kiss tha Future (2020) se Yullola pokoušela různorodé inspirace a nápady zpracovávat jako intimní zvukovou mozaiku. V téže době také dospěla k rozhodnutí vystupovat pod jménem, které neodkazuje na reálnou osobu. Výraz „yullola“ pochází ze sanskrtu a znamená „bouřlivé vlnobití“, nepojmenovává tedy primárně antropomorfní entitu. A právě představa vln, spojených s děsivým, ale také podmanivým pohybem vodní masy, možná nejlépe vystihuje energii stylově proměnlivého komponování hudebnice, která při tvorbě vychází z množství poznámek v telefonu a hlasových či terénních nahrávek.

Dvojí láska

Od prvního releasu vydaného pod novým jménem, tj. od desky Priestess (2021), mění Yullola s každým dalším albem trajektorii a elegantně se vyhýbá žánrovému zařazení. Na této nahrávce, kterou označila za „dystopický pop“, upustila od vlivu osmdesátkových synth žánrů. Zatímco zjemněné, melodičtěji laděné vokály připomínají Grimes, z odvážné produkce jsou slyšet vlivy současných hvězd popového experimentu – například zpěvačky Oklou, producenta Korelesse nebo projektů kolem britského labelu Nuxxe, třeba francouzské rapperky Coucou Chloe.

Propojit téma fyzické, pozemské lásky se spirituální inklinací se Yullole podařilo na následujícím albu Monastery of Love (2023). Texty písní jsou o poznání provokativnější, což je dáno mimo jiné eklektickým kombinováním několika náboženských systémů. Sama zpěvačka přitom prohlašovala, že si z nich hodlá brát jen to nejlepší. „Chci se jen modlit, celý den, celou noc / Nezáleží mi na tom, co lidi říkají / Bůh mi ukazuje cestu,“ zpívá a capella ve skladbě Blessed Obsessed. „Dokonce i když jsem v klubu / můj bůh je moje droga.“

Na loňské desce Zen Maiden hudebnice zašla v metafyzicko­-spirituálním poznávání ještě dál. Nacházíme ji zde v prostředí pravoslavného ženského kláštera v Bulharsku. „Reálně jsem uvažovala o tom, že se stanu jeptiškou. Byla jsem posedlá švédskou vokální technikou kulning a zpěvy ženských bulharských sborů, trávila jsem hodiny v lesích a jen tak tvořila zvuky,“ napsala na svém instagramu při uvedení alba. Nahrávka plná přírodní i náboženské symboliky zároveň nabourává běžné představy o životě v klauzuře. V písni Prick Prick Prick go the Roses vzývá Yullola růže, tedy tradiční symbol lásky, jako „nástroj k očištění ukradené nevinnosti“ a k tomuto motivu se vrací ve skladbě Nun with the Glass Eye, kde vokál zahalený v melancholickém syntezátorovém doprovodu líčí zpěvaččin queer vztah s jednou z jeptišek.

Důraz na fyzično

Yullola nachází boha i v milostných či přímo sexuálních aktech a spolu s popovým experimentem předkládá také netradiční přístupy k náboženství. Vytváří zvukové vesmíry, ve kterých spirituální i společenské vztahy mohou být zcela subjektivní – záleží jen na posluchačstvu, jeho imaginaci a odvaze.

Nová deska Strange Serenity, vydaná vlastním nákladem, symbolicky uzavírá trilogii vokálních, instrumentálních i spirituálních provokací. Tentokrát ovšem Yullola více než náboženství a spiritualitu zkoumá vlastní sexualitu a tělesnost. Úvodní skladba ­Prayer Hips má taneční a zároveň mystický vibe: zpěvačka na jednoduchém, ale úderném basovém podkladu rychle přechází z vysokých do nízkých hlasových poloh. Z nahrávky je patrné podstatné odlehčení, které se projevuje také sebevědomými mezižánrovými posuny u jednotlivých skladeb. „Cítím se lehce, svobodně a bezstarostně. Vnímám život jako šanci si hrát a zkoumat, kolik toho zvládnu. Téma smrti se pro mě stalo tichým společníkem,“ vysvětlila Yullola v rozhovoru pro Radio Wave.

Větší důraz na fyzično sympaticky doplňuje starší zpěvaččinu tvorbu, zaměřenou spíše na prožitky spirituálního rázu. Možná se s následujícími releasy vydá cestou ambicióznější popové produkce – v takovém případě bude zajímavé sledovat, zda dokáže dál rozvíjet svou schopnost nenásilně, ale o to působivěji provokovat.

Autor je hudební a filmový publicista.