Do pozdního, pořád ještě docela chladného a docela zeleného jara, v němž člověk čeká, kdy to všechno ztratí barvu, patří podle různých liturgických kalendářů i neděle Rogate. Prý se vyvinula z římského svátku zvaného Robigalia, při kterém bylo obětováno štěně malému bohu Robigalovi, pánu nad oblinou rzí, aby se upokojil ve svém hněvu. A aby se obilí na poli nezkroutily a nezežloutly listy. V křesťanském Římě se s obětováním přestalo, svátek se přejmenoval, co do názvu byl spojen s aktem modlitby („rogate“ – „modlete se!“) a co do času napojen na čtvrtek Nanebevstoupení Páně, jemuž předchází. Jako by stoupající Ježíš posbíral psaníčka modliteb a nesl je s sebou vzhůru; snad tam v pořádku dorazí (k tomu srovnej třeba klip k písni It Is Not Sound kapely Ulver). Modlitby přitom ve starém i novém Římě zněly pořád zhruba stejně, točily se kolem přežití člověka i komunity v nebezpečném světě.

Již od středověku je asi nejtradičnějším čtením z evangelia na neděli Rogate úsek ze šestnácté kapitoly Janovy verze příběhu, kde Ježíš během večeře před odchodem „na místo zvané Getsemane“ učedníky poučuje o budoucnosti. Jidáš už byl odeslán ven, aby plnil svou úlohu zrádce, teď se říkají všelijaká soukromá tajemství pro nejužší okruh věrných. Patří k nim i ta nedělní perikopa, která začíná slovy: „Amen, amen, pravím vám, budete­-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“

Radost na tomto i na onom světě je tu spojená s vyslovením prosby v něčím jménu a na něčí adresu. O něco se prosí proto, že ta věc chybí. Radost se tedy zakládá na vyjádření nedostatku a touhy po doplnění.

Lidé se obvykle ve svých touhách ukazují být takovými, jací jsou, odhalují se – trochu se to podobá tomu „poznání se v hříších“ z minulého dílu Na mezi. Umírající touží po dalším nádechu, anebo naopak po konci bolesti. Hladovějící touží po jídle. Dítě po věci z reklamy. Jsme určeni tím, co nám chybí, tím, po čem se snažíme sáhnout. Ve středověkých svodkách biblických komentářů se k oné perikopě obvykle váže větička o tom, že modlitba člověka bývá vyslyšena především tehdy, když se týká jej samotného a sahá na dno jeho vlastní situace, jak prý napsal Augustin z Hipponu. Na upřímnosti a bezprostřednosti záleží, stejně jako na tom prošení. Takoví jsme, tohle chceme. A sami máme naslouchat svým slovům, když jim podle toho chtění dáváme tvar. Potřebám druhých nerozumíme. Modlit se za ně však máme i tak, doplňuje Tomáš Akvinský, v zásadě proto, že všichni sdílíme obecnou lidskou bídu.

Perikopě o tom, že těm, kdo budou prosit, bude dáno, s čímž bývá dost potíží, předchází u Jana obraz, který poodhaluje charakter té „plné radosti“ přislíbené učedníkům. „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.“ Proces rození ještě neskončil a bůhví, jestli kdy skončí. Ty bolesti z neplnění a nenaplnění, z toho, že svět není takový, jaký bychom ho chtěli, ale můžeme prohlásit za porodní bolesti. Můžeme se naučit toužit, aby ty bolesti takovými byly, napřít vůli k tomu, aby to, co bude narozeno, bylo nové a živé uprostřed světa.

Slýchám v letošním jaru od lidí v (řekněme) nazelenalé části spektra docela často sousloví, které mě zaujalo: „být v souladu“. „Jsem v souladu, jsi v souladu…“ bez dalšího. Ne „soulad s něčím“, ale prostě „soulad“, harmonie per se. Stabilita v sobě, bez toužení, zdá se. Asi to není špatné, ale bez těch potřeb a bolestí se nejspíš dál nepohneme.

V zájmu udržení souladu s toužícími bližními, a třeba i proto, abych naplnil touhu po solidních a starých známých věcech uprostřed nejistot jara, jedu vlakem, dokud jezdí. Útržky příběhů, sdělení i proseb se mísí s láním na poměry. Lidé líčí, jak jim jarní mráz probral budoucí úrodu na zahrádce. Netkaná textilie nepomohla, vítr ji odvál do potoka. Poslouchám hovory a vstupuji do nich ve starém motoráku s novými sedačkami na nymburské trati. Drážní bytosti za oknem z kanystrů označených pěknou, pastelově vybarvenou samolepkou svlažují násep. Pohled na tu samolepku stačí k tomu, aby v nose vzešel odér drogérie, v hlavě nostalgická vzpomínka. Barevně se na ní píše „roundup klasik“.

Autor je komparatista.