Pravidelně se vracím k záhadě, kterou se obyvatelé západního světa snažili nejintenzivněji rozřešit v padesátých a šedesátých letech 20. století. Poté, co Eric Shipton a později John Hunt přivezli ze svých cest k Mount Everestu fotografie stop neznámého tvora, uspořádal roku 1954 bulvární deník Daily Mail expedici do Himálaje, která měla existenci tvora potvrdit. Dopisovatel výpravy ­Ralph Izzard byl přesvědčen, že shromážděné důkazy nevyhnutelně povedou k jedinečnému objevu: „Když pouhé otisky prstů stačí k tomu, aby někoho přivedly na šibenici, měly by stopy stačit, aby prokázaly něčí existenci.“ Třebaže expedice nebyla úspěšná, publicita, které se jí dostalo, napomohla celosvětově rozšířit povědomí o „strašlivém sněžném muži“ (abominable snowman).

Ze všech geograficky podmíněných označení tvora obohatil slovní zásobu češtiny především výraz yeti (přidržuji se původní podoby tibetského slova s jedním „t“, ačkoli české slovníky je z nezjištěného důvodu uvádějí se dvěma „t“). Zatímco Slovník spisovného jazyka českého podává apodiktický výklad: „sněžný člověk, sněžný muž“, pozdější Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost definici upřesňuje, ale existenci označovaného klade jako neprokázanou: „sněžný člověk, předpokládaný velký živočich podobný člověku žijící v Himálaji“. Autoři Akademického slovníku cizích slov existenci tvora podpořili přidanou závorkou i další konkretizací: „(předpokládaný) sněžný člověk, sněžný muž, žijící samotářsky ve vysokohorských polohách zejm. himálajského masivu“. Starý dobrý Lumír Klimeš ve svém Slovníku cizích slov pravděpodobnost yetiho existence oslabil, ale přesněji vymezil jeho teritorium: „sněžný muž, sněžný člověk, tj. domnělý člověk žijící na jjz. vysokohorských svazích himálajských“.

Vývoj významu slova yeti v českých slovnících odráží vývoj zájmu o tvora, jehož slovo označuje, i vývoj jeho postavení na škále mezi skutečnými živočichy a legendou. Spolu s tím, jak narůstal počet článků i knih o yetim a jeho příbuzných v čele se sasquatchem (bigfootem), almastym nebo jerenem, vracela se záhada obloukem tam, odkud vzešla. Od starověku byli tito tvorové součástí mytologií a folklorů, obývali odlehlé končiny, jak o tom píše Plinius starší: „V kraji satyrů, v horách, které se rozléhají na východě Indie, žijí tvorové, kteří jsou mimořádně mrštní, neboť dokáží běhat po čtyřech i po dvou. Mají lidské tělo, ale pro jejich rychlost je lze chytit, jen když jsou nemocní nebo staří.“ Od 19. století začala yetiho mytickou existenci narušovat touha po vědecké klasifikaci skutečnosti. Když v polovině padesátých let 20. století propukla „yetimanie“, většina zaujatých sdílela přesvědčení, že je jen otázkou času, než někdo yetiho chytí živého. Pak se vše událo podle obvyklého scénáře. Co bylo skutečné, tedy mýty a legendy, bylo ve jménu pravdy rozmělněno na spekulace. Yeti se vytratil v oparu senzacechtivosti.

Arthur C. Clarke ve čtvrté epizodě Záhad světa (1980) situaci komentoval s rozporuplnými pocity: „Kdyby mi někdo dal sto dolarů, abych si na ně [záhadné lidoopy] vsadil, dal bych čtyřicet na yetiho, deset na bigfoota a padesát bych si raději nechal.“ Náš nejvýznamnější kryptozoolog Jaroslav Mareš zůstal až do smrti optimistou, byť názvy jeho knih naznačují proměnu badatelského postoje: brožovaný svazek Yetti (1991) nese podtitul Záhada před rozhřešením, soubor autorových poznatků k tématu se jmenuje Legendární opolidé (2007). Reinhold Messner se se záhadou vyrovnal v knize Yetti. Legenda a skutečnost (1998, česky 1999). Sněžného muže nakonec označil za ducha velehor, který vás opanuje, když se žíznící a prochlazení prodíráte zamrzlou vysokohorskou strží a začínáte blouznit.

Veškerá svědectví o záhadných, antropomorfních tvorech v důsledku ovlivňují sebeurčení člověka – proto je představa našeho divokého příbuzného tak přitažlivá i děsivá a proto se vděčně uplatňuje i v literatuře. Novinář, cestovatel, diplomat a někdejší člen opiové komise Společnosti národů Jan Klecanda, píšící pod jménem Jan Havlasa, učinil postavou dobrodružného románu Propast rozkoše (1929) yetiho malajského bratrance gergasiho. Antropolog Arwin, jehož jméno odkazuje na Charlese Darwina, pátrá po „zmetku člověčí myšlenky v přírodě“ v pralesích Malajského poloostrova, aby mimo jiné dokázal svému sokovi, profesoru Wrightovi, že „člověčí idea zachvátila celou naši pozemskou přírodu a jednotlivé řády ssavců v jejím smyslu vyvíjely podle svých možností typ sebeuvědomělé inteligence“. Aby toho však nebylo málo, je Arwin stižen chorobnou láskou k femme fatale Miriam, čelí úkladům zlatokopů i domorodců a pokouší se o něj šílenství. Nakonec přece jen dosáhne částečného úspěchu. Ve spáleništi uprostřed džungle postupně nachází „gigantický femur“, „kus paže“, „klíční kost“ a „trosku pánve“ gergasiho. Lebku, kterou by mohl předložit světu jako nezvratný důkaz existence dosud nepopsaného hominida, v popelu nenajde. Zato narazí na něco, z čeho ihned vyvodí důsledky pro lidstvo: „A kůstka, podobná oné, která způsobuje u psů vzpříčení údu k pohlavním úkonům. Totiž, pořádná kost… Monumentální zařízení, na mou duši. Ovšem, podobná kost je vyvinuta také u orangutanů. Byla kdysi též u člověka a redukovala se na sledy chrupavkového rázu, což nepochybně zachránilo lidstvo od pohlavní výstřednosti, k níž bývalo by náchylno následkem stálé nebo lehko a často dosažitelné pohotovosti na újmu duchovnímu vývoji.“ Po chvíli Arwin kýženou lebku s kompletním chrupem zahlédne v rukou „obyčejné opice“ usazené na větvi nad ním. Opice se mu vysměje a zmizí i s kořistí v koruně stromu. Arwin se rozpláče a rozškytá.

Autor je literární kritik.