Když dnes přemýšlíme o slavných ukrajinských rodácích, nelze nezmínit i velkou brazilskou spisovatelku Clarice Lispectorovou. Velká spisovatelka to byla odedávna, světového boomu se však dočkala, teprve když americký novinář Benjamin Moser vydal její životopis nazvaný Why This World (Proč tento svět, 2009). V Lispectorové viděl snad největší židovskou spisovatelku po Kafkovi a vylíčil ji tak, že se její knihy – dvaatřicet let po autorčině smrti – staly bestsellery. Moserova kniha si v některých ohledech zaslouží kritiku, ale zásluhu na znovuobjevení Lispectorové už autorovi nikdo neupře. Stejně jako to, že ve Spojených státech inicioval nový překlad jejího díla, který spustil lavinu dalších překladů do mnoha jiných jazyků.

Spisovatelka si za života úspěch sama kazila: žila totiž tak trochu mimo realitu a psala „divně“. V Brazílii, zemi s obrovským množstvím přistěhovalců z nejrůznějších koutů světa, si to vysvětlovali po svém: Lispectorová, Židovka s rabínskými kořeny, se do Brazílie dostala, když jí byl asi jeden a půl roku. Vychodila tam všechny stupně škol včetně právnické fakulty, ale protože měla vadu výslovnosti, vžilo se přesvědčení, že je „cizinka“ a její literární vyjadřování tomu odpovídá.

Lispectorová si svůj život pro potřeby okolního světa různě upravovala, jako by v křehkosti, která provázela odvahu nořit se k tomu nejdivočejšímu „srdci života“, potřebovala ochranný štít. Svou neobvyklou výslovnost dávala do souvislosti s přirostlým jazykem. Když ji však – už jako uznávanou spisovatelku – přítel logoped naučil vyslovovat, jak se patří, za čas se vrátila k výslovnosti původní, kterou – jak se ukázalo – měla spojenou s mluvou Židů z východní Evropy.

V souladu s představou „cizinky“ se Lispectorová taky dlouho překládala: italská brazilianistka Luciana Stegagno­-Picchiová o ní napsala, že „tíhne k rukopisu takřka průzračnému, k jeho ‚nulovému stupni‘“, a překladatelé její „jazykové prohřešky“ ohleduplně retušovali. Z dnešního pohledu se člověk diví, jak mohlo tolik vynikajících překladatelů, kteří se vyrovnali s tolika obtížnými texty brazilské literatury, přehlédnout obraznou a poetickou hloubku autorčina výrazu.

Jazyk Lispectorové totiž neslouží k efektnímu vyjádření, ale sleduje pohyb jejího myšlení, v němž se význam teprve rodí. Je to dění smyslu. Věta je úkon, výdech, místo, kde se vědomí dotýká nevýslovného. Její gramatické výstřednosti, přerývané věty, elipsy, opakování a paradoxní obraty nesou význam – nejsou to „chyby“, ale nástroje hledání. Překladatel proto potřebuje mít odvahu provázet autorku při sestupu do neznáma a nezevšedňovat tam, kde je originál významově zneklidňující. Třeba v povídce Odjezd vlaku najdeme výrok, který by si překladatel Lispectorové mohl vetknout do záhlaví svého počínání: „Věta neobstála před logikou, a přesto měla nevyzpytatelný smysl. Jako by chtěla říct něco, a říkala něco jiného.“

Otázka je, jak se takové věty dají překládat. V poslední době je oblíbeným sportem badatelů, kteří se zabývají teorií překladu, sledovat, na jak velkou věrnost „divnosti“ si ten který překladatel troufl. Protože tak jako Lispectorová musela žít s tím, že neumí dost dobře portugalsky a píše jako „cizinka“, může se překladateli stát, že ho čtenář bude považovat za fušera, který neví, že nemůže v krátké povídce opakovat totéž slovo desetkrát za sebou. A přitom právě obsedantní opakování vytváří vír, který čtenáře vytrhuje z jeho zabydleného světa a unáší ho do krajin, kterým se rozumná duše raději vyhne. Ostatně v úvodu své nejambicióznější prózy A paixão segundo G. H., (Utrpení podle G. H., 1964) autorka napsala: „Tato kniha je jako každá jiná. Ale byla bych ráda, kdyby ji četli jen lidé s již utvořenou duší.“

V již zmíněné povídce vypravěčka říká, že vlak, kterým odjíždí protagonistka, nemá střed. Překladatelé si zoufají, protože na světě je to tak zařízeno, že tělesa nějaký střed obvykle mívají, a tedy doplňují, že vlak neměl prostřední řadu sedadel, představují si, že ulička nešla středem, ale po straně, nebo že uprostřed nebylo místo. Jenže pro starou dámu, která odjíždí z městského nádraží Střed dožít k synovi na venkov, nový život, k němuž ji vlak odváží, svůj střed právě ztratil – a to Lispectorová naznačuje právě tímto způsobem. Jde jen o to, jak čtenáři tuhle podivnost předložit tak, aby si skoro nevšiml, že je to vlastně „divné“ – tak jako si toho celá desetiletí skoro nevšímali brazilští čtenáři.

A možná právě proto stojí za to Lispectorovou překládat znovu a znovu – ne kvůli tomu, abychom jí konečně „rozuměli“, ale proto, že v jejím jazyce cosi dál mluví. Nikoli v řádu logiky, ale v řádu vnitřní pravdy. Je to jako pokus přeložit dech, závan ticha, gesto mysli před slovem. Takový překlad nevede čtenáře k pochopení, nýbrž k prožitku. Nabízí mu možnost vstoupit do prostoru, kde se jazyk teprve stává – a kde i čtenář může na chvíli zapomenout na to, jak se „má“ rozumět.

Autorka je portugalistka a překladatelka.