Ačkoliv kníže Clemens Lothar Wenzel Metternich (1773–1859) bezesporu patřil k nejvlivnějším a nejvýraznějším státníkům 19. století, dodnes je vnímán jako kontroverzní osobnost moderní politiky. V českém historickém povědomí byl zpravidla prezentován jako ústřední postava zpátečnického rakouského státního aparátu v letech před revolucí osmačtyřicátého roku. V Marxově a Engelsově Komunistickém manifestu (1848) je zase řazen mezi reakcionáře, kteří mají důvod obávat se „strašidla komunismu“. V kontextu práce Wolframa Siemanna Metternich. Stratég a vizionář (Metternich Stratege und Visio­­nar. Eine Biografie, 2016) se však jeví nejdůležitější ty výtky, jimiž kancléře zahrnula rakouská nacionální historiografie.

Kníže kontra nacionalismus

Pro meziválečné rakouské dějepisectví bylo působení Clemense Metternicha nepochybně důležitým tématem. Jednu z kancléřových nejkomplexnějších biografií sepsal historik Heinrich von Srbik (1878–1951). Ten dokázal v mnoha ohledech politikovo jednání ocenit. Viděl v něm významného státníka, vytýkal mu však nedostatek pochopení pro německé „národní cítění“, které přitom spojoval i s rasovými teoriemi. Metternichův důraz na vyvážený systém brzd a protivah v zahraniční i domácí politice tak měl ústit do potlačení národnostních práv německého živlu v multikulturním společenství rakouského soustátí. Mnohem přísnějšího hodnocení se kancléřovi dostalo od Srbikova kolegy Viktora Bibla (1870–1947). Pro něj byl Metternich politikem sledujícím výhradně osobní mocenské cíle a představitelem rakouského „starého režimu“, který nechal své poddané politicky zakrnět.

Těmto perspektivám se ­Sie­­­­­mann snaží ve své biografii oponovat. Met­ternich pro něj není prototypem kon­­­­zer­vativního politika, jemuž jde pře­devším o udržení neměnného společenského řádu, nýbrž spíše odvážným politickým vizio­­nářem. Hlavním cílem, který měl kníže sledovat, bylo podle Siemanna udržení míru na evropském kontinentu, který se na přelomu století bouřil v důsledku Francouzské revoluce a napoleonských válek. Jakkoliv v konkrétních situacích Metternich postupoval pragmaticky, zachování stability mělo být hnací silou jeho politické dráhy.

Z této perspektivy sleduje Siemann Metternichovu politiku ve dvacátých a třicátých letech 19. století. Ta vycházela ze závěrů Vídeňského kongresu z roku 1815, kde Metternich do­vedl uplatnit své taktické a politické schopnosti. Výsledkem bylo rozložení vlivových a územních sfér v Evropě mezi velká, mnohonárodnostní impéria (především Rakousko, Rusko a Osmanskou říši). Snahám o sjednocení národů na základě jazyka Metternich důrazně oponoval proto, že mohly stávající konstelaci ohrozit. Siemann vidí v kancléřově počínání určitou jasnozřivost, především při pohledu na krvavé konflikty 20. století, kdy evropskými zeměmi otřásaly nacionalistické vášně, spojené nezřídka s etnickými čistkami. V růžových brýlích nevidí ani projevy německých nacionalisticky naladěných studentských spolků (tzv. burschenschaftů) v 19. století, které byly objektem politického pronásledování. Jejich činnost se podle historika nesla v duchu politického radikalismu, spojeného s národnostní i náboženskou nesnášenlivostí. Ta nakonec exponovala ve vražedném útoku studenta teologie Carla Sanda na básníka Augusta von Kotzebueho, kterého mladík vnímal jako zrádce německé vlasti. Represivní státní opatření, která byla z Metternichova podnětu přijata a výrazně omezovala autonomii univerzit coby líhně nebezpečných myšlenek, chápe Siemann jako adekvátní reakci na rozbujení politického nacionálního extremismu. Nutno dodat, že Metternich byl také odpůrcem polského povstání na území carského Ruska (kterému se autor příliš nevěnuje) nebo italských snah o národní sjednocení (na Špilberku byli vězněni i italští karbonáři). Nečekaně vstřícný postoj však podle Siemanna zaujal navzdory tradovaným mýtům vůči řeckému povstání za nezávislost proti Osmanské říši. Samostatný řecký stát se mu totiž jevil jako účinná hráz proti expanzivním snahám carského Ruska.

Osvícenec v mezích zákona

Pro část čtenářské obce může být překvapující Siemannovo vykreslení ideového profilu rakouského státníka. Metternich z něj rozhodně nevychází jako prototyp zpátečnického reakcionáře, jak bývá často poněkud schematicky líčen. V jeho výchově sehrála důležitou roli osvícenská filosofie, kterou však vstřebával v mnohem umírněnější podobě než v té, která se otiskla do představ francouzských revolucionářů. Inspirovaly jej například Montesquieovy úvahy o dělbě politické moci a téma rovnováhy politických sil bylo významné i pro jeho koncepce zahraniční politiky. Ideově měl blízko spíše k britskému konzervativnímu mysliteli Edmundu Burkeovi, který prosazoval koncept pozvolných společenských změn. Také v náboženských otázkách zastával spíše liberální postoje a restaurační tradicionalismus tzv. Svaté aliance (spojenectví Ruska, Rakouska a Pruska v ponapoleonské Evropě), prosazovaný carem Alexandrem I., mu osobně blízký nebyl.

V biografii se Siemann zabývá i opomíjenou kapitolou Metternichova života – jeho podnikatelskými aktivitami. Kancléř se totiž na svých statcích věnoval kupříkladu budování železářských hutí. Na rozdíl od exploatačních praktik jiných továrníků přistupoval podle Siemanna k dělnictvu s jistým sociálním paternalismem. Usiloval rovněž o výstavbu železničních tratí, silnic i lodní dopravy na území Uher, které patřily spíše k agrární části podunajské monarchie. Obdiv k industrializaci, modernizaci a průmyslovým strojům tak dokresluje obraz rakouského kancléře jinak než jako zarputilého vyznavače starých pořádků.

Postmoderní muž

Nabízí se srovnání Siemannovy biografie s analytickou monografií britského historika Alana Skeda Metternich a Rakousko (2007, česky 2014). Sked v ní často zabředává do poněkud jednostranné apologie Metternichovy politiky. V jeho pojetí je rakouské císařství v metternichovské éře oázou ekonomického rozvoje a bieder­meie­rovského poklidu, narušovaného pouze čas od času politickým extremismem nacionalistických hnutí. Poukazuje na skutečnost, že policie byla v rakouských zemích oproti jiným státům poměrně nepočetná, opomíjí však přitom dohlížitelské funkce vrchnostenské správy.

Siemann pohlíží na Metternicha rovněž spíše vstřícně, na rozdíl od Skeda se však nesnaží prvoplánově o obhajobu všech kancléřových kroků. Název závěrečné kapitoly, v němž označuje Metternicha za „postmoderního muže z premoderní doby“, lze vnímat jako nadsázku. Kancléř je pro něj především politikem, který po zkušenosti s bouřemi Francouzské revoluce a napoleonskými válkami usiloval o mírové soužití národů v mnohonárodnostních impériích, přičemž se mu však nepodařilo prosadit plán na jejich federalizaci. Autor si také klade otázku, jak může k Metternichovi přistupovat soudobá historiografie, aniž by se jej pokoušela vykládat ahistoricky, z perspektiv současných hodnotových soudů. Poukazuje na ošidnost rychlých hodnocení, a to nejen o Metternichově složité osobnosti a jeho politickém jednání: „Jednomu nás cesta Metternichovým životem a jeho dobou učí zcela jistě: dívat se na politické ideály z hlediska jejich hlubších, vědomě skrytých záměrů, takřka je zbavovat jejich posvátnosti. Jak má být hodnocen boj měšťanstva za svobodu a rovnost, když se jím měšťanstvo zároveň obohacuje? Za co stojí lidská práva, když se šlechtici, duchovní, girondisté a nakonec i sám Robespierre ocitají pod gilotinou ve jménu svobody a revolučního pokroku? Jakou platnost má demokratická a republikánská ústava Ameriky, když pro svou existenci potřebuje otroky a zbavuje práv původní obyvatele? (…) Jak věrohodný je boj německých liberálů za svobodu tisku, jestliže velebí nábožensky a nacionálně zdůvodněnou vraždu na jiném občanovi, když pachateli, který nebyl žádnou obětí, šlo o to, aby dýkou umlčel jiný názor? (…) S odpověďmi bychom si to neměli příliš usnadňovat, protože to vše se odehrálo již před 200 lety a jednalo se o jinou dobu.“

Autor je historik.