Na podzim 2019, během cesty Gurtobusu, projektu fondu Izoljacija, zachytil fotograf Ruslan Sinhajevskyj ve městě Mena v Černihivské oblasti nástěnnou malbu Jevhena Kripa Ukrajina – naša maty (Ukrajina – naše matka, 1992). Byl to jeden z posledních snímků díla, které se zanedlouho stalo obětí renovace budovy Kina Bohdana Chmelnyckého.

Přímo na nástěnné malbě už tehdy visela deska cti s portréty studentů a studentek, barbarsky připevněná sešívačkou. Byl to výmluvný symbol toho, jak jsme se dosud nenaučili vážit si umění kolem nás, zejména pokud je „sovětské“, „nesrozumitelné“ nebo „zastaralé“. Ironií v případě tohoto díla je, že jeho obsahem nebyla sovětská ideologie, ale ukrajinská identita: kobzáři, lyrníci a dívky v lidových krojích. Ani to ho ale nezachránilo.

Neviditelné, ideologické a cizí

Většina monumentálního umění sovětské éry – mozaiky, vitráže, reliéfy a panó – byla na Ukrajině dlouho považována za cosi všedního, nezajímavého a uměleckou hodnotu postrádajícího. Přitom je to paradoxní: jak si lze nevšímat něčeho tak obrovského?

Jednou z příčin tohoto opomíjení je určitě pachuť předchozího režimu. Dokonce i nepříliš propagandistická díla jsou chápána jako dědictví „systému“. Ztělesňují vnucenou „přikrášlenou podobu“ reality, která byla pracujícím nabízena výměnou za jejich poslušnost. Když přišla nezávislost,…