Na podzim 2019, během cesty Gurtobusu, projektu fondu Izoljacija, zachytil fotograf Ruslan Sinhajevskyj ve městě Mena v Černihivské oblasti nástěnnou malbu Jevhena Kripa Ukrajina – naša maty (Ukrajina – naše matka, 1992). Byl to jeden z posledních snímků díla, které se zanedlouho stalo obětí renovace budovy Kina Bohdana Chmelnyckého.

Přímo na nástěnné malbě už tehdy visela deska cti s portréty studentů a studentek, barbarsky připevněná sešívačkou. Byl to výmluvný symbol toho, jak jsme se dosud nenaučili vážit si umění kolem nás, zejména pokud je „sovětské“, „nesrozumitelné“ nebo „zastaralé“. Ironií v případě tohoto díla je, že jeho obsahem nebyla sovětská ideologie, ale ukrajinská identita: kobzáři, lyrníci a dívky v lidových krojích. Ani to ho ale nezachránilo.

Neviditelné, ideologické a cizí

Většina monumentálního umění sovětské éry – mozaiky, vitráže, reliéfy a panó – byla na Ukrajině dlouho považována za cosi všedního, nezajímavého a uměleckou hodnotu postrádajícího. Přitom je to paradoxní: jak si lze nevšímat něčeho tak obrovského?

Jednou z příčin tohoto opomíjení je určitě pachuť předchozího režimu. Dokonce i nepříliš propagandistická díla jsou chápána jako dědictví „systému“. Ztělesňují vnucenou „přikrášlenou podobu“ reality, která byla pracujícím nabízena výměnou za jejich poslušnost. Když přišla nezávislost, chtěli jsme na všechno koloniální co nejrychleji zapomenout, a umění nebylo výjimkou.

Přitom samotné monumentální umění se často stávalo alternativou socialistického realismu, fungovalo jako oficiálně povolené „okno“ pro odvážnější myšlenky. Umělci z generace šedesátníků – Alla Horska, Opanas Zalyvacha, Halyna Sevruk, Ljudmyla Semykina – vkládali do mozaik a panó své představy o národní i místní identitě. Za to je režim pronásledoval a jejich díla ničil.

Soudobá „dekomunizace“ těchto děl pak často probíhala barbarským způsobem, ačkoli zdaleka ne všechna díla byla ideologická či „sovětská“, nikdo se v tom ale nechtěl vyznat.

Umělecké iniciativy za záchranu děl

Jedinou cestou je tedy přehodnocení a práce s pamětí, někdy i nepříjemné otázky a ostré diskuse. Za celé období nezávislosti Ukrajiny nebyla vyvinuta žádná institucionální struktura, která by chránila nebo přehodnocovala díla sovětského období. Lze tedy říci, že zachování monumentálních děl druhé poloviny 20. století se stalo záležitostí aktivistů a uměleckých iniciativ.

Mezinárodní fond Izoljacija začal v roce 2013 jako první v Doněcké oblasti nově nahlížet toto „neviditelné“ dědictví vytvořením archivu „Soviet mosaic in Ukraine“, který pomohl mnoha aktivistům a aktivistkám začít studovat monumentální umění svého regio­nu. Později také přispěla fotokniha Evgena Nikiforova Decommunized: Ukrainian Soviet Mosaics (2017), která se stala první abecedou pro ty, jež zajímá ukrajinské monumentální umění sovětského období. Příkladem přehodnocení sovětského monumentálního umění se stala také samoorganizovaná iniciativa DE NE DE, která zkoumá způsoby reprezentace historie ve veřejném prostoru.

V rámci spolku Chernihiv Monumen­talism, který jsme založili v roce 2019, se nám již podařilo několik zásadních monumentálních děl z druhé poloviny 20. století zachránit. Patří mezi ně mozaika Jevhena Pavlova Materynstvo (Mateřství, 1990) nebo panó Halyny Sevruk Davnij Černihiv (Starý Černihiv, ­1981–1983). Před čtyřmi lety jsme pak k tématu uspořádali festival RESTART, který usiloval o aktualizaci tématu monumentálního umění na celostátní úrovni. Důležitá pro nás byla i spolupráce s Galagan Art Museum, jež se stala svého druhu precedentem: muzeum do svých sbírek zařadilo umění, které dříve nebylo považováno za „muzejní“.

Co nezničí válka, zničí úřady

Vpád Ruska přinesl nové ztráty. V roce 2022 padla válce za oběť modernistická letištní budova v Šestovici v Černihivské oblasti. Zkáze neunikly ani mozaiky Volodymyra Zinčenka a keramická panó Boryse Dědova a Vasyla Judina.

Někdy však o umělecká díla nepřicházíme v důsledku války, ale kvůli vědomé ignoranci hodnoty monumentálního umění. Na jaře 2025 nechaly úřady v Černihivu v rámci rekonstrukce překrýt izolací mozaiku na fasádě Městského domu kultury Chimik (Chemik), ačkoliv byla památkově chráněná už od roku 2020. Aktivisté a aktivistky navrhovali alternativní podoby zateplení fasády, ale odbor kultury trval na svém: „musíme ji překrýt – a tečka“.

Mozaika, která nese rysy bojčukistického stylu, pravděpodobně souvisí s Hryhorijem Dovženkem, známým monumentalistou a žákem Mychajla Bojčuka. Její technické provedení je unikátní – tvoří ji keramika s vystupujícími postavami a fragmenty růžic na dlaždicích. Ale dokonce ani taková umělecká vzácnost se nedočkala ochrany.

Masové umění, které není pro každého

Spolek Chernihiv Monumentalism ve své činnosti pokračuje i během rusko­-ukrajinské války. Nyní připravujeme investigativní výstavu Deska cti, věnovanou dílům monumentalisty Jevhena Kripa, která se dochovala v Černi­hivu. Ta, která na výstavě představíme, se dříve nacházela v budově šicí dílny, která zanikla už před válkou. Teprve nedávno se však díky úsilí našeho týmu podařilo tato díla odvézt a restaurovat tak, aby mohla být vystavena v muzejních sálech. Dochovanou monumentální nástěnnou malbu U lukach (V lukách) chceme vystavit uprostřed sálu, abychom podtrhli jak rozměr díla, tak i skutečnost, že je v tomto prostoru poněkud „cizorodé“. Monumentální díla vznikají přímo pro konkrétní architektonické prostory, a pokud je z nich vytrhneme, ztratí svou jednotu a kontext. Tento fakt záměrně zdůrazňujeme, abychom poukázali na problematičnost jejich ochrany.

Na Ukrajině se dochovaly tisíce objektů monumentálního umění a nejsou to pouhé artefakty minulosti. Je to kus ukrajinské historie, zašifrované v barvě, formě a námětech. Přehodnocení a ochranu si nezaslouží o nic méně než historické památky ze starších období. Abychom tato díla vrátili do kulturního kontextu, neobejdeme se bez systematické archivní a badatelské práce, lokálních iniciativ, otevřených databází, popularizace prostřednictvím osobních příběhů a zkoumání autorství.

Určitou nadějí je zapojení nové generace, která se čím dál častěji staví na obranu uměleckých děl předchozích pokolení – to znamená, že máme šanci pohlédnout na „masové umění, které není pro každého“ novýma očima, že proces přehodnocení ukrajinského monumentálního umění sovětské éry se může stát podstatnou částí připomínaného a chráněného kulturního dědictví Ukrajiny.

Autorka je umělkyně, výzkumnice a zakladatelka spolku Chernihiv Monumentalism.

Z ukrajinštiny přeložil Miroslav Tomek.