Když se před dvanácti lety poprvé přihlásilo o slovo politické hnutí miliardáře Andreje Babiše, byla česká politická scéna ještě přehledná. Dělila se snadno podle tradičních pravolevých ukazatelů, tedy zejména podle vztahu k získávání společného bohatství a jeho přerozdělování. Pro oživení paměti: Babiš se tehdy stavěl hrdě k pravicovým liberálům, teprve později se stal liberálem levicovým, až dospěl k podivné verzi národně motivovaného socia­lismu. Stačilo dvanáct let a na místní agoře, kde se politické věci probírají a rozhodují, nezůstal kámen na kameni. Politice vládnou různorodá hnutí, kterým se nutně přizpůsobují i klasické politické strany, jež právě už dávno klasickými nejsou, a dokonce si (jako STAN) ani strany neříkají. A to navzdory tomu, jak připomíná Petr Pithart, že ústavní zákon s hnutími původně vůbec nepočítá. V článku 5 se totiž jasně píše, že „politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“.

Dominance hnutí, vznikajících ad hoc, podle momentálních pohnutek, a vzápětí se transformujících, je jasně patrná i na výsledku říjnových parlamentních voleb. Vládu sestavují výhradně hnutí. Ačkoli SPD je oficiálně Stranou přímé demokracie, jedná se o hnutí nabalené na postavu…