Když se před dvanácti lety poprvé přihlásilo o slovo politické hnutí miliardáře Andreje Babiše, byla česká politická scéna ještě přehledná. Dělila se snadno podle tradičních pravolevých ukazatelů, tedy zejména podle vztahu k získávání společného bohatství a jeho přerozdělování. Pro oživení paměti: Babiš se tehdy stavěl hrdě k pravicovým liberálům, teprve později se stal liberálem levicovým, až dospěl k podivné verzi národně motivovaného socia­lismu. Stačilo dvanáct let a na místní agoře, kde se politické věci probírají a rozhodují, nezůstal kámen na kameni. Politice vládnou různorodá hnutí, kterým se nutně přizpůsobují i klasické politické strany, jež právě už dávno klasickými nejsou, a dokonce si (jako STAN) ani strany neříkají. A to navzdory tomu, jak připomíná Petr Pithart, že ústavní zákon s hnutími původně vůbec nepočítá. V článku 5 se totiž jasně píše, že „politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“.

Dominance hnutí, vznikajících ad hoc, podle momentálních pohnutek, a vzápětí se transformujících, je jasně patrná i na výsledku říjnových parlamentních voleb. Vládu sestavují výhradně hnutí. Ačkoli SPD je oficiálně Stranou přímé demokracie, jedná se o hnutí nabalené na postavu lídra Tomia Okamury, bez něhož by skončilo. SPD se ve volbách ještě více rozdrolila tím, že na sebe nabalila další pseudostranické solitéry, mediální figury reprezentující jiná pohnutková hnutí moci. Ostatně i ANO stojí a padá s Babišem a Motoristé se svou „ikonou“ Filipem Turkem, jak čestného prezidenta Motoristů označil jejich předseda Petr Macinka.

Propojit tři odlišná hnutí různorodých zájmů, stylů a naladění do společné vlády musí být těžší než propojovat klasické strany, které jsou neseny poměrně jasným ideovým vymezením, takže hranice a překryvy jsou vidět hned. Co ale – kromě vůle k moci, touhy vládnout – spojuje tato tři hnutí?

Pojítkem není snadný odpor vůči odcházející vládě Petra Fialy, to je pouhá záminka okamžiku. Spojujícím je odpor k figuře „klasické politiky“, popření představy, že politika je komplexní procedurou vyjednávání, v němž jednající musí přijímat postoje a východiska druhého, občas vyhrát, občas ustoupit a zohlednit menšinu, přičemž všichni respektují společný rámec jednání, jenž je takto společným zájmem všech. Něco takového je dnes politická iluze, nostalgie po starých dobrých časech, které tak dobré nikdy nebyly, i když, a to byla jejich hlavní výhoda, byly přehledné a předvídatelné.

Jediným skutečným tmelem vznikající trojkoalice je odpor k vnějšímu, nikoli k vnitřnímu nepříteli. To on spojuje, svazuje, proplétá tuto trojici dohromady (ano, tak lehce se ty dávné metafory v postdějinné době vnucují). Premiér Fiala jako soupeř je také spíše „prodloužená ruka Bruselu“, jak o tom mluvilo jiné, ve volbách neúspěšné hnutí Stačilo!, ale jak to tvrdí i SPD, ANO nebo Motoristé, kritizující napojení končící vládní garnitury na vedení Evropské komise Ursuly von der Leyen a na všechny „temné evropské globalizující síly“, zbavující moci národní státy, bez nichž ale není demokracie, jak tvrdí ideologický otec Motoristů Václav Klaus. Proti těmto „silám pokroku“ se vede boj, jedině na odporu vůči této svazující síle může vzniknout vláda ANOMOTOSPD. ANO a Motoristé jsou součástí frakce Patrioti pro Evropu, a SPD do ní nemohla jenom proto, že se příliš přátelí s Alternativou pro Německo, kterou v Patriotech nechtěla ani Marine Le Pen, která místo přítele Okamury nyní radostně objímá Kláru Dostálovou z ANO.

Patrioti internacionalizují evropská antiprogresivistická (po)hnutí, a dělají to po vzoru svého velkého krásného lídra Donalda Trumpa. Evropské klony si z paprsků svého politického slunce berou, co potřebují. ANO oportunisticky vždy to, co se mu právě hodí (jen adorace Trumpa skrze přítele Orbána Babišovi zůstává); SPD antimigrační étos, který je srdcem její existence; Motoristé antiprogresivistickou arogantní pomstu nadřazených, prováděnou bez většího rozmyslu podle trumpovské příručky, aniž by kdo věděl, co to je a co to společnosti přináší, a k tomu ještě nenaplněné Klausovy sny o vyrovnaných financích ve světě, který žije a bohatne z dluhu. Na vládu pro silné Česko, v němž bude líp, jak slibuje drtivý vítěz voleb ANO, je to až žalostně málo.

Hnutí pohnula na začátku října Českem, teď se čeká kam. Směr je ale, jak se snažím naznačit, už dán – půjdeme za Silou! Za těmi, kteří si od světa chtějí pod tlakem všechno brát, protože si myslí, že na to jako silní mají přirozené právo. Za silou přehlíživou a netolerantní, která považuje za plnohodnotné lidi jen ty, kteří jsou jako my, silní. Snad nám Siláci na této trumpovské cestě něco nechají, anebo, jak doufá nová potenciálně vládní trojice, se na ní naučíme sami tvrdě brát.

Vskutku pohnutá zdá se být brzká česká budoucnost…

Autor je publicista.