Třebaže se snahy popsat postironii ve smyslu rozšířeného ironického uvažování odehrávaly už v devadesátých letech, její první ucelenou definici najdeme v románu The Savage Girl (2001) od Alexe Shakara. Ten poukazuje na to, že povaha všech záležitostí v konzumní společnosti je od základu paradoxní. Každý produkt v sobě nese vlastnost paradescence – tedy schopnost propojit dvě vzájemně se vylučující touhy s příslibem uspokojit obě najednou. Postironie je podle Shakara nejpříhodnější strategií, jak se s touto skutečností vypořádat. Jde o způsob, jak produktivně pracovat s paradoxy, aniž bychom se snažili zastírat napětí, která vytvářejí.

Sama postironie je dvojznačná. Můžeme ji chápat jako vnímání světa skrze přijetí nemožnosti úplného poznání a naplnění smyslu, které v mnohém připomíná metodu sebeironie německých romantických filosofů, jako byl Friedrich Schlegel. Stejně tak si ji ale můžeme vyložit jako vypočítavé gesto – důmyslný způsob, jak získat argumentační imunitu skrze obcházení jednoznačných hodnotových závazků. Kouzlo postironie spočívá v tom, že se zpravidla nebrání ani jedné z obou interpretací. Více­-než­-ironická kombinace autentického zkoumání rozporuplnosti světa i stylizovaného klouzání po jeho povrchu je pak jako stvořená pro svět současného umění. Ten totiž podobným způsobem spojuje rozpor mezi morálním imperativem…