Nevím, jak vám, ale mně přichází v časech druhé Trumpovy hrůzo­- i směšnovlády ob­zvláště často na mysl americký ­spisovatel ruského původu Gary Shteyngart. Jeho Megasmutná pravdivá lovestory (2010, česky 2013; viz recenzi v A2 č. 2/2014), kterou do češtiny fenomenálně přeložila Martina Knápková, působila v čase vydání jako do extrému vytažená, hystericky zábavná dystopie, jako vykloubeně směšné domyšlení konzumně orien­tované společnosti i populistických politik, které ji udržují v chodu a poslušnosti. Jako lehkým perem napsané, s pousmáním na líci formulované varování. S patnáctiletým odstupem se ale ukazuje, že ani tahle nadnesená fikční extrapolace toho, kam se může moderní svět vyvinout (či zvrhnout), nedokáže konkurovat aktuálně žité realitě.

Pokusů o literární zrcadlení stavu současných Spojených států se možná nejvýraznější satirik­-prozaik nevzdal ani ve svých pozdějších prózách. V Lake Success (Jezero Úspěch, 2018) sledoval rozklad rodiny jednoho hedge­-fondového manažera na pozadí Trumpovy první prezidentské kampaně a v Our Country Friends (Naši venkovští přátelé, 2021; viz zápisník v A2 č. 5/2022) se do centra pozornosti dostala osmice Newyorčanů, kteří se před hrozbou covidové zkázy uprchli ukrýt do víkendového venkovského sídla, aby tam v následujících týdnech a měsících zažívali zvraty, zápletky a intriky jak z Čechovových dramat.

Nejnovější autorův román, rozsahem vcelku skromná knížka Vera, or Faith (Vera neboli víra), může na první pohled vypadat jako návrat do probádaných vod. Po zmiňované dvojici próz situovaných do bezprostředně nedávné historie se Shteyngart zase jednou vypravil do nepříliš vzdálených dnů příštích a pokusil se zobrazit možnou budoucnost. Představené vize tentokráte působí na první pohled uměřeněji, ale dost možná to může být jen zdání – třeba je to nutný důsledek skutečnosti, že realita v posledních měsících v mnoha ohledech satiru předehnala. Zápletka se zaváděním nového ústavního dodatku, který by „výjimečným Američanům“ (lidé bílé pleti, ideálně potomci těch, co se plavili na lodi Mayflower) měl přisoudit větší hlasovací právo („pět třetin hlasu“), by do radikálně nadnesené Megasmutné pravdivé lovestory zapadla bez větších potíží, v zakoušené přítomnosti roku 2025 se ale jeví jako veskrze realistický motiv, o kterém se přece nedávno dost možná diskutovalo na Fox News a na Truth Social, a podobně snadno představitelná se jeví i protipotratová politika povinných krevních odběrů na hranicích jednotlivých států.

Aktuální Shteyngartův obraz budoucí Ameriky již tedy nenabízí zábavně extrémní, ale přitom představitelné intelektuální cvičení v „hrozivém i směšném příštím“, na to se skutečnost sama stala příliš vyšinutou. Jeho próza ale naštěstí nestojí jen na vytváření mrazivě zábavných dystopických krajinomaleb. Podobně jako v minulých autorových prózách i tentokráte představují celospolečenská pnutí a hnutí toliko pozadí pro charakterem soukromý, až intimní příběh jedné pokoušené, rozkližující se rodiny. Vypravěčkou je titulní přemoudřelá desetiletá dcera ruského imigranta („taťky“ Igora) a tajemstvím opředené korejské matky („mamka mamka“), kterou ve Veřině výchově vystřídala Igorova nová partnerka, Američanka Anne („mamka Anne“). Úzkostnou Veru, kterou od jejího mladšího bratra odlišuje mnohem víc než jen případný rozdíl ve váze volebního hlasu, trápí spousta věcí, jmenovitě (bez nároku na pořadí) stav světa vezdejšího, to, že nemá žádné kamarády, že neví, co se stalo s mamkou mamkou, a že to vypadá, jako by vztahu taťky Igora a mamky Anne hrozila bezprostřední záhuba. A taky že občas nějakým slovům nerozumí. A že nikdo nerozumí jí. Shteyngartovi se podařilo vystavět hrdinku, se kterou je takřka nemožné nesympatizovat, dívku, která na sebe bere všechny naše vyřčené i nevyřčené obavy. Někoho, kdo je úzkostný, náladový a zmatený podobně jako my všichni. A komu fandíme, protože se v něm nedokážeme nevidět.

Jestliže Megasmutnou pravdivou lovestory šlo číst jako varování před tím, co by se mohlo stát, Veru neboli víru lze vnímat jako záznam jednoho dětsky naivního pokusu udržet si alespoň ty fundamentální základy sebe samé v době, kdy už se leckteré ty varovné předpovědi začaly naplňovat. Shteyngart prý svou nejnovější prózu napsal v hektickém vytržení za necelé dva měsíce, zjevně se do ní však propsaly celé roky strachů, úzkostí a nejistot. To všechno ale nakonec muselo kapitulovat před spalující silou optimismu a vůle jedné zaťaté, přemoudřelé holčičky. A v tom má svou úlohu nejen titulní víra, ale také – a to především – naděje. Pro Veru, i pro nás ostatní.

Autor je komiksový teoretik, historik a editor.