Zatímco u nás se o mainstreamovou hudební anketu Zlatý slavík velká část střední a mladé generace nezajímá, v Portugalsku se její obdoba s názvem Festival da Canção (Festival písně) těší značné oblibě. A to nejen proto, že ten, kdo obsadí první místo, je automaticky vyslán do celoevropské soutěže o cenu Eurovize, jež mívá aktivistický podtón a podporuje společenskou diverzitu. Festival da Canção vyhlašuje od roku 1964 státní agentura RTP (Rádio e Televisão de Portugal), která sestavuje porotu a vybírá čtrnáct zástupců všemožných hudebních žánrů, šest dalších poté nominuje veřejnost prostřednictvím hlasování. O vítězi či vítězce rozhoduje internetová anketa a především vystoupení během závěrečného galavečera. V minulém roce vyhrála zpěvačka a skladatelka Iolanda Costa, jež v autorské tvorbě kombinuje tradiční portugalský styl fado s blues a R&B. Bodovala s písní Grito (Výkřik), tematizující křehkost duševního zdraví, a neotřelou choreografií doprovodných tanečníků kompletně zahalených (včetně obličeje) do bílé krajky. Ještě většího mediálního zájmu se ale dostalo Joãu Borschovi, který s těsným rozdílem obsadil druhou příčku.

Příliš dobrá hudba do rádia

Borsch zaujal publikum skladbou nazvanou Pelas Costuras (Ve švech). Ve studiové verzi hraje na všechny nástroje, tedy na klavír, klávesy, elektrickou kytaru a bicí, a obsluhuje i syntezátory, jež v některých pasážích až noisově konkurují kytarovým sólům. Stejně jako většinu dřívějších songů ji mixoval a masteroval autorův bratr Pedro Joaquim Borges. Oproti předchozím romantickým písním nebo temným baladám je tento hit nezvykle energický a taneční, má nestálou dynamiku a elektronikou zkreslený zpěv místy přechází ve výkřiky. Text přesycený abstraktními obrazy pojednává o posouvání hranic, o mocné touze po druhé bytosti nebo hromadění emocí do té míry, že každým okamžikem může nastat exploze: srdce i mozek praskají ve švech. Jde o zachycení okamžiku před vytrysknutím tělních tekutin a je jedno, zda v důsledku fatálního zranění, či v milostné extázi.

V březnu 2024 hudební kritik Paulo André Cecílio na stránkách časopisu Blitz označil Pelas Costuras za jeden z nejprogresivnějších portugalských hudebních projevů od pandemie covidu. Zároveň si povzdechl, že skladba je příliš náročná a kompozičně až moc dobrá, aby mohla být zařazena do playlistů komerčních rádií, a tudíž se k posluchačům dostane jen obtížně.

Svoboda popkultury

João Borsch se narodil před pětadvaceti lety na portugalském ostrově Madeira jako João Diogo Santos Borges. V devíti se začal učit na klavír a brzy k němu přidal i bicí; ostatní nástroje a zařízení na modulaci zvuku přicházely postupně. Společně s bratrem založil trashmetalovou kapelu, v níž hrál na bubny. Kapela sice nestihla vydat žádnou nahrávku, ale koncertovala v několika klubech v madeirském hlavním městě Funchalu. V šestnácti začal skládat hudbu a především psát texty. Už tehdy si ujasnil své postoje k environmentálním otázkám, stal se vegetariánem a uvědomil si šíři genderového spektra. V osmnácti letech chtěl vydat první EP, ale zjistil, že pod jménem João Borges v lusofonní Brazílii nahrává a koncertuje jistý katolický duchovní, a tak si změnil příjmení. Ve stejné době se přestěhoval do Lisabonu, kde začal na univerzitě studovat jazz a současné hudební styly. O tři roky později zveřejnil album Uma Noite Romântica com João Borsch (2021), na němž se částečně odklonil od složitých kytarových riffů a hutných bicích a místo nich se ponořil do jazzového vrstvení a hrátek s opakováním motivů. Zároveň se nahrávkou přihlásil k popu – toto rozhodnutí odůvodňuje svobodou, kterou nalezl v popkultuře a na queer raveových akcích, jež v Lisabonu navštěvoval. Právě inspirující bezbřehost mu dle jeho slov chyběla v mnohdy toxickém, machisticky založeném metalovém prostředí.

V současnosti se tento až na výjimky portugalsky zpívající hudebník definuje jako nebinární queer osoba – dospěl totiž k poznání, že pouze mužská identita mu pro umělecké vyjádření nestačí. Křestní jméno si ale nezměnil ani nezačjá al striktně používat inkluzivní zájmena (v rozhovorech o sobě například hovoří v mužském rodě). Jako hudební performer je silně ovlivněn androgynní estetikou, která se kromě textů a pódiové show promítá zejména do jeho způsobu oblékání a stylizace na uměleckých fotografiích. Ty jsou ovlivněny třeba uměním shibari, tj. japonskou technikou erotického svazování, či stylem noir. Borsch si libuje v barokních květinových doplňcích, jimiž si často zdobí vlasy, nebojí se večerních ramínkových rób, dívčích školních uniforem ani svatebních šatů se závojem. Zdůrazňuje potřebu co nejširšího genderového zastoupení mezi uměleckými osobnostmi a varuje před plochým či lineárním pojetím světa. Rád se odvolává na Davida Bowieho či Prince, kteří inspirovali a nadále budou inspirovat celé generace. Své texty však nepovažuje za aktivistické, protože přímá sdělení by jim ubírala na jedinečnosti.

Muzikál začínající sebevraždou

V květnu 2023 vydal João Borsch do detailů propracované experimentálně laděné album É Só Harakiri, Baby, které tematizuje především introspekci, zkoumání vlastních limitů a paralyzující strach z neznámého. Jedná se o konceptuální desku, kterou můžeme vnímat jako muzikál, v němž jsou jednotlivé tra­cky propojeny retrospektivně vyprávěným příběhem. První skladba se tak podle této logiky jmenuje Fim (Konec) a pojednává v přeneseném významu o japonské rituální sebevraždě, díky níž se bojovník vyhne ztrátě cti. Hrdina v radostně tanečním i zachmuřeně gothicro­ckovém rytmu vzpomíná na svůj život plný hédonismu a zhýralosti, na své sklony k neřestem a excesům a proti toku času se dostává až do dětství. Zpívá o konci světa či potřebě lidského kontaktu, prosí o klid a zoufale se snaží vyhnout čelnímu nárazu. Muzikálově bylo pojato i koncertní turné k albu. Borsch se na pódiu střídal s muzikanty za nástroji s podobnou lehkostí, s jakou hudba balancovala mezi hudebními žánry.

É Só Harakiri, Baby je přiznaně ovlivněno zpěvákem a skladatelem Mikem Pattonem z dob jeho působení ve Faith no More, ale ještě patrněji v Mr. Bungle. Ve skladbě Nunca Consigo Recusar (Nikdy nemůžu odmítnout) je slyšet i inspirace progresivně metalovými kapelami, jako jsou System of a Down, Periphery nebo Meshuggah. K této písni byl ostatně natočen humorně­-hororový videoklip, v němž nechybí zlověstně se blyštící nože. Za zmínku stojí i minimalistická a výrazně experimentální píseň Por Favor Deixa­-me Tentar (Prosím, nech mě to zkusit), tvořená prakticky pouze syntezátorem a zpěvákovým hlasem.

Během bilancování po vyhlášení výsledků soutěže Festival da Canção si prý João Borsch uvědomil, že po vydání první desky začínal sklouzávat ke konzervativní mírnosti. Naštěstí přišlo prozření, které se naplno projevilo na druhém albu. Hudebník si přiznal, že ho přitahují extrémy, což vedlo k tomu, že do své tvorby začlenil hlučnější a méně soudržné elektronické prvky. Do budoucna se hodlá zdržovat ve své komfortní zóně co nejméně.

Autorka je portugalistka.