Do dnů mezi Štěpánem a Silvestrem padla na západě severovýchodu mrznoucí mlha. Pár dní se zdržela a všechno obšila bílými krystalky. Předměty – stromy, ploty, lavičky a lidé – z ní vystupovaly bez varování, a když už vystoupily, byly blízké, ostře řezané a dokonalé. Chvilku se zdálo, že z ní vyjde třeba i nějaký obnovený svět.

Mlha padla k zemi, rozplynula se; nahradil ji kouř z petlahví a kmenů krásných stromů. Svět je stejný, jen ta ostrost věcem zůstala. Jako by před námi palčivě vyvstávala nějaká machina mundi, nějaké frašky a nějaké tragédie. Pluto si k sobě stáhl Proserpinu a hned tak ji nepustí. Setkání s věcmi a místy, jež dříve člověka uklidňovaly svou všední stálostí, najednou zabolí, trochu jako když vám vykradou byt nebo vás na známé cestě parkem někdo zmlátí. Asi to bude univerzální zkušenost.

Na konci čtvrté kapitoly Markova evangelia dokončil Ježíš obsáhlou řeč v podobenstvích a spolu s učedníky vyplul na druhý břeh moře. O těch učednících už z předchozích kapitol víme, že jsou to rybáři, v plavbě se vyznají. Ježíš jejich dovednostem důvěřoval, po nalodění si v loďce rozložil deku a usnul, vydal se do jejich moci. Čteme, že spolu s loďkou učedníků vyplula i celá flotila dalších člunů. „A tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.“ Marek vypráví, že učedníci v tu chvíli probudili svého mistra, vyčetli mu, že je nechal potácet se takhle blízko smrti a že mu na nich patrně nezáleží. On pak mocně promluvil k bouři, všechno utichlo, vlny i lidé, loď bezpečně doplula do přístavu. O osudu ostatních lodí v bouři se nepíše nic.

Vyústění krátkého příběhu je méně zajímavé než jeho děj. V textu se píše o moři, ale jde o Galilejské jezero. Žádný oceán, který by obtékal tajemné hranice světa. Tohle moře je ze všech stran obklopeno lidskými sídly, která patří do „Galileje pohanů“, z hlediska jeruzalémského centra je to vyloučená, hustě osídlená lokalita. Tím víc se tu lidé musí snažit, aby se nějak uživili. Zdrojem té obživy je právě krocená a lidskýma rukama podrobovaná voda jezera, místo pro rybářský průmysl. Když otcové od rodin v příhodných hodinách odplouvají, aby se po čase vrátili s úlovkem, málokdo doma trne hrůzou. Plavba je samozřejmě vždycky nebezpečná, voda je hluboká a málokdo umí plavat, ale každá opakovaná činnost časem zevšední. Člověk si zvykne i na šibenici. Večerní bouře rozbila v první řadě tento zvyk.

Obraz lodi v tomhle biblickém oddílu býval už od pozdní antiky obvykle vykládán jako obraz církve a moře pak znamenalo „hlučící zástupy nevěřících“, které na církev doléhají, anebo vůbec nepřátelský svět. Podle Bedy Ctihodného, jak ho cituje Glossa ordinaria, standardní středověký komentář k biblickému textu, je ta loď zároveň církev a zároveň kříž. Komunita i její znak. Vyděšení lidé a přeznačený nástroj utrpení, kterého se ti lidé zoufale drží, aby neutonuli. Hodně se toho na moři zmítá.

Marek je zvláštní evangelista. Stručně píše nečekané věci. Místy je ironický, místy i dost vtipný. Podle všeho právě on vynalezl žánr evangelia jakožto vyprávění, ve kterém se podává zvěst o křesťanské spáse opřená o příběh Ježíšova života, smrti a zmrtvýchvstání. Ale přitom mu, zdá se, spíš než o jedinečného protagonistu jde o to, čemu jeho Ježíš říká „Boží království“ a co se týká všech. A velmi důležitou roli u něj hraje „mesiášské tajemství“. Učedníci naslouchají Ježíšovým slovům, následují ho, jsou jím zmocněni k tomu, aby konali stejně mocné činy, jaké činí on, ale dlouho nevědí, komu vlastně naslouchají a kdo že je to zmocnil. I epizoda z konce čtvrté kapitoly končí v tomto duchu, učednickou otázkou: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ Kdo to je, co se to vlastně stalo? Co se to s námi děje, když jsme stáli tak blízko smrti, a pořád ještě žijeme? A jak to přijde, že pořád ještě žijeme, přestože je smrt a zmar a marnost pořád tak blízko? Když kolem nás tolik lidí umírá, když nevíme, co se stalo se čluny, které doprovázely naši loď. Jak můžeme jít dál v ostrých, zmrzlých bouřích, když se smrt vrátila i tam, odkud jsme ji vytěsnili? Otázky lidských bytostí, které najednou odvykly svým šibenicím, a mlha okolo nich se zvedla.

Autor je komparatista.