Letošní Berlinale se konalo mezi 13. a 23. únorem, tedy v napjatém ovzduší předčasných voleb do Spolkového sněmu. Přestože šlo už o 75. ročník tohoto mezinárodního filmového festivalu, takový souběh nastal vůbec poprvé. Přesto přehlídka s „politickým DNA“, jak to charakterizovala její nová umělecká ředitelka Tricia Tuttle, nepůsobila v politickém smyslu naléhavěji než jindy a nereagovala na rétoriku posledních dní volební kampaně. Uměřeně dopadl i úvodní ceremoniál – což patrně souviselo s loňskými rozpaky, kdy se nedařilo rovnovážně solidarizovat s různými stranami současného blízkovýchodního konfliktu. Letošku dominoval střídmý projev skotské herečky Tildy Swinton, která převzala ocenění za celoživotní přínos. Řeč působila soudržně, obsahovala obecnější varování a byla pečlivě přečtená, asi aby nic nezůstalo opomenuto. Emocionálně naléhavěji vyznělo její oznámení herecké pauzy, které připomenulo, že herečka letos oslaví pětašedesáté narozeniny.

Perspektivy

Letošní Berlinale pod vedením nové ředitelky charakterizovalo rozkročení mezi zavedenou, politicky i umělecky ukotvenou minulostí a opatrnou snahou přiblížit se budoucnosti a jejím dosud nejasným obrysům a tendencím. Výhledy do budoucna prezentovala nová sekce Perspectives, zaměřená na mezinárodní debuty, kdežto tradičnější tvář festivalu symbolizovaly jeho stálice včetně autora úvodního snímku Toma Tykwera. Ten přehlídku otevíral už v roce 2009, kdy zmíněná Tylda Swinton předsedala porotě.

Tykwer v rozhovoru pro deník Berliner Mor­genpost podpořil směřování pod vedením Tricie Tuttle pozoruhodně nicneříkajícími slovy, že se může „stát pro Berlinale tím, čím byl Jürgen Klopp pro Liverpool“. Jeho téměř tříhodinová novinka Das Licht (Světlo) zanechává obdobný dojem vzletných slov spojených s nezvládnutou ambicí vyjádřit se k mnoha současným kulturním bojům, nejlépe ke všem. Místy až opulentní film připomínal hyperaktivní monolog nadprůměrně nadaného pozorovatele, který se však chytil do pasti liberálního mravokárství a vrstvení klišé.

Bylo by pochopitelně nesmyslné hodnotit úroveň Berlinale na základě jednoho, úvodního filmu a prozatím ani nelze seriózně posoudit přínos Perspectives. Úspěšné sekce leckdy upevňují či formují festivalovou identitu teprve po několika proběhlých ročnících, během nichž se etablují a mnohdy i zpřesní obecné vstupní proklamace. Při procházení berlínskými kinosály ostatně bylo snadné natrefit na působivé debuty i v jiných částech programu.

Experimentálněji laděná sekce Forum uved­­la snímek Fwends, právem oceněnou australskou studii různých odstínů přátelství a mezilidských interakcí, zachycených v jejich inspirativních momentech i blábolivých šumech. Debutující režisérka a dvě protagonistky při natáčení obsáhly veškeré klíčové kreativní profese a podařilo se jim vytvořit film, který zanechává dojem soudržné a vnitřně strhující výpovědi.

Ve spíše divácké sekci Panorama byl vřele přijat norský koprodukční film Den stygge stesøsteren (Ošklivá nevlastní sestra), v němž debutující režisérka Emilie Blichfeldt škodolibě, krvavě a suverénně zvrátila perspektivu pohádky o Popelce. Za zmínku stojí, že i když si hrdinka brouká motiv z československo­-německých Tří oříšků pro Popelku (1973), známých i v Norsku, mezi koproducenty Česko nenajdete (kdežto třeba Polski Instytut Sztuki Filmowej ano).

Sny, dívky, matky

Jakkoli by se takových půvabných kuriozit našlo více, o směřování Berlinale tradičně vypovídá především hlavní soutěž. Ani ta nezůstala bez debutující režisérky, ačkoli film Hot Milk (Horké mléko) naneštěstí připomíná spíše juvenilní tápání (dodávám, že autorka Rebecca Lenkiewicz oslaví za tři roky šedesátiny). Ceny udělené v rámci hlavní soutěže si každopádně rozebrali vesměs zkušenější autoři. Zlatého Medvěda za nejlepší film udělila porota norským Snům (Dreams), opojnému dramatu o dospívání, které citlivě i důrazně zkoumá hledání sexuality a sebepřijetí.

Zbytek soutěže pak jasně naznačil dvě dominantní tematické oblasti. První souvisí s problematikou mateřství či dětského pohledu, často usměrněného více či méně dospělým nadhledem. Vedle méně zásadních příspěvků – mimo jiné čínského snímku Xiang Fei de Nv Hai / Girls on Wire (Dívky na drátě), německojazyčného Mother’s Baby a slabého argentinsko­-španělského silničního dramatu El mensaje (Vzkaz) vyčníval titul If I Had Legs I’d Kick You (Kdybych měl nohy, kopnul bych tě). Mimořádný film americké herečky a režisérky Mary Bronstein poskytl hereckou příležitost oceněné Rose Byrne a precizně rozehrál ústřední motiv úzkostného tušení. Toto dílo navíc patří mezi snímky, které při festivalové náročnosti nepostrádají žánrovou přitažlivost. Doufám, že o Mary Bronstein ještě uslyšíme.

Cenu za režii obdržel po zásluze Huo Meng za film Sheng xi zhi di / Living the Land (Žít zemi) – dvouhodinovou fresku o lopocení na čínské vesnici počátkem devadesátých let minulého století. Takový popis dvakrát nenaláká, a snímek ani nepřinese žádné zásadní odhalení, Meng ovšem testuje diváctví tím, že publikum stále znovu překvapuje nevšedními realizačními řešeními. Čím více filmů člověk viděl (a čím více se domnívá, že dovede odhadnout následující tvůrčí postup), tím silněji na něj Mengovo dílo zapůsobí.

Stárnutí

Další tituly se zaměřovaly na stáří – jak v jeho nelichotivých, tak v pozitivnějších aspektech. Méně zdařilé podle mého názoru byly filmy s elitními herci, jako Blue Moon s Ethanem Hawkem, Dreams s Jessicou Chastain či La Tour de Glace (Věž z ledu) s Marion Cotillard. Jejich premiérová uvedení v „Berlinale Palastu“ byla velkolepá, samotná díla už méně, což platí zejména pro povrchní, instantně živočišné Dreams. Působivější pozorování přinesly dva ztišené tituly, snímek původem syrského filmaře Yunan a jihokorejský Geu jayeoni nege mworago hani (Co ti říká příroda) o kulturních, respektive generačních propastech.

Fenomenální reflexi evropské únavy pak představil rumunský autor Radu Jude filmem Kontinental ’25. Naprosto zaslouženě si odnesl ocenění za scénář, který sleduje rumunské poměry bez frází a laciného konejšení, aniž by upadl do bezohlednosti a cynismu. Velkou cenu poroty pak obdržel Gabriel Mascaro za dystopické drama O último azul (Modrá stezka), jež na tiskové konferenci inspirativně připodobnil k opožděné variantě žánru coming of age – zrání i osobní růst ostatně nekončí dosažením dospělosti. Dodejme, že Hrdince snímku je sedmasedmdesát, je tedy ještě o dva roky starší než samotná přehlídka. A téma stárnutí „bez filtru“ až podezřele často pronikalo i do dalších sekcí. Například snímky Heldin a Hjem kaere hjem (Sladký domov) postavily do centra dění seniorskou péči se vším bolestným, co obnáší.

Letošní Berlinale přesvědčivě ukázalo, že snímky o stáří a stárnutí mohou překvapit nejen kvalitou, ale i tím, že v nich může být více politické průraznosti než na vypulírovaných volebních plakátech.

Autor je filmový publicista.