Tento článek sepisuji při pohledu na karnevalové veselí za okny svého latinskoamerického bytu. Nenacházím se však v Brazílii, ale v Xalapě, hlavním městě mexického státu Veracruz. Místní oslavy nejsou tak bujaré a zábava v ulicích příliš nepřipomíná podívanou, kterou známe z největšího karnevalu světa v Riu de Janeiro: ženy i muže zahalené do sofistikovaných oděvů z péřových ozdob, které víc odhalují, než zahalují, davy v eklektickém tanečním propojení, alkohol a radost ze života ve vzduchu.

Našinec si sice pod karnevalem může představit děti na školní besídce nebo masky v zimních Benátkách, na západ od Lisabonu si však lidé se slovem karneval neodmyslitelně spojují festival v Riu. Jeho velikost a barevnost z něj dělají neopakovatelný zážitek a jakousi esenci brazilské kultury. Ne vždy si přitom uvědomujeme, že péřové ozdoby a barevné kostýmy odkazují ke kultuře původních obyvatel, kteří jsou nedílnou součástí brazilské společnosti – navzdory tomu, že mnoho prostoru k sebeurčení jim v minulosti dopřáno nebylo.

Prolínání kultur

Brazílie, podobně jako třeba Mexiko nebo Spojené státy americké, je zemí, kde procesy kolonizace a následné imigrace uspíšily prolínání různých kultur, a tamní lidová hudba se proto vyznačuje velkou rozmanitostí. Výčet různých hudebních a tanečních žánrů by byl nekonečný. V různých obměnách se v nich mísí ozvuky indiánských zpěvů a rituálních tanců, africké rytmy, ale také portugalské vlivy z pobřežních měst.

V některých místech kolem Amazonky, kde původní obyvatelé i po příchodu Evropanů žili v izolaci, zůstávala hudba dlouho nedotčená vlivy ostatních kultur. I dnes převládá v odlehlých oblastech povodí této řeky nativní kultura. K hudební produkci, ale i ke komunikaci se používaly velké bubny a další dřevěné hudební nástroje, například flétny různých velikostí, na které se hraje buď klasicky, nebo pomocí nosních dírek. Od 19. století sice docházelo k čím dál většímu prolínání jednotlivých tradic, ale tance původních obyvatel zůstaly ve své podstatě rituální. Slouží potřebám kmene, a ačkoliv se zvyklosti mění, nejsou primárně určeny pro diváky. Vždy se vztahují ke konkrétní události, neboť fungují především v ceremoniálním kontextu. Etnoturismus nicméně doputoval i do Amazonie, a tak je YouTube plný videí zaručeně tradičních tanečních ceremonií.

V brazilském státě Mato Grosso, na původním území kmene Wawi, se zástupci lidu Khĩsêtjê, Kawaiwete a Yudja každý rok scházejí, aby oslavili oficiální znovunabytí pravomoci nad touto oblastí, která jim náležela od počátku věků. Domorodí obyvatelé se shromáždí ve vesnici Khinkatxi, utvoří kruh kolem kulturního domu a společně tancují a zpívají na počest svých předků, kteří statečně bojovali za právo na svou půdu a za záchranu Amazonie. Zvuk bubnů doprovázejí píšťaly a také chrastítka, která jsou přivázána na nohou tanečníků, aby při každém kroku vydávala zvuk. Cílem je vytvořit rytmus, který spojuje celou skupinu.

Tanec jako protest

Právě rytmus zde má zásadní roli. Při tanci, který trochu připomíná rychlou chůzi, téměř vždy jedna noha dopadá na zem s větším důrazem, a tak utváří charakteristický zvuk. Význam tance se však mění – v kontextu každého kmene vypráví jiný příběh. Může se jednat o oslavy sklizně, ale také o přechodové momenty v životě člověka, jako je narození dítěte, vstup do dospělosti nebo smrt. Rozšířené je také užití tance jako symbolu protestu, neboť tanec spojuje jednotlivé členy komunity.

Tak tomu bylo i při protestech v roce 2019 po zvolení Jaira Bolsonara. Pro příslušníky původních národů hudební a taneční projev často představuje jediný způsob, jak si zachovat svou kulturní identitu. Během Bolsonarova prezidentského období v letech 2019 až 2023 se stát opět přestal ohlížet na práva původních obyvatel. Ultrapravicová vláda s podporou agrikulturní lobby zastavila rozšiřování rezervací a uvolnila podmínky zemědělského využití stávajících chráněných území. Jedním z nich byla rezervace národa Yanomami, která patří k největším v Brazílii. Zabírání půdy, úmyslné vypalování lesních ploch a zastrašování příslušníků kmenů vedlo k vlně protestů nativního obyvatelstva, které vyústily v demonstraci 31. ledna 2019 v hlavním městě Brasília.

Na náměstí Praça dos Três Poderes tehdy tisíce obyvatel prostřednictvím tance a hudby demonstrovaly svou občanskou sílu. Jednalo se o dosud největší protest za práva původních obyvatel. V loňském roce se pak uskutečnil již dvacátý ročník manifestace „Free Land“, tentokrát na protest proti současnému prezidentovi Lulovi da Silva, který nedostál svému slibu, že rozšíří rezervace původních obyvatel a zastaví ilegální těžbu. Protesty spojené s kolektivním tancem tak zřejmě budou pokračovat.

Caboclinho

V ulicích Ria, ale i jiných brazilských měst zní hudba všude i mimo období karnevalu. Není tedy divu, že právě hudba hraje v brazilském folklóru stěžejní roli a je nejen způsobem, jak oslavovat, ale také prostředkem seznámení se s vlastní historií. Jedním z příkladů uměleckého vyprávění historie je caboclinho. Název odvozený od slova caboclo, což je označení pro potomky původních obyvatel a Evropanů, označuje formu umělecké performance, která využívá taneční prvky nativního obyvatelstva. Představení má jako projev populární kultury ztělesňovat kořeny brazilského národa a v současnosti je uplatňováno ve výuce domorodých kultur a v kontextu uměleckého vzdělávání, které bylo dlouho poznamenáno eurocentrickou představou o tom, co je vysoká kultura.

V caboclinho se užívají pohybové prvky a gesta, která účastníkům pomáhají propojit se se svým nativním dědictvím. Komunity původních obyvatel se proto více či méně úspěšně snaží o prosazování výuky cabo­clinha ve školách, a to si tak získává stále větší popularitu. V Recife, hlavním městě státu Pernambuco v severovýchodní části Brazílie, které je známé velkou kulturní diverzitou, cabo­­clinho postupně přebírá vládu nad karnevalem.

Historie karnevalu v Brazílii a vůbec v Latinské Americe by vydala na několik knih. Samotné karnevalové veselí sice trvá jen několik dní, hudba ale úplně neutichne nikdy a stejně tak se v brazilských ulicích nepřestane tančit – s péřovou korunou i bez ní, pro radost i za vyšší cíle.

Autorka je historička.