Nebohého knížete Vlada, kterého Bram Stoker ve svém románu přetvořil v nemrtvé zlo s lidskou podobou, filmaři trochu příznačně neustále tahají z hrobu a nedopřávají mu kýžený věčný odpočinek. Více či méně věrných drákulovských adaptací existuje okolo sto padesáti, v mnoha národních i globálních kinematografiích.

V posledních letech se Dracula dočkal te­ra­­­peuticky­-komediálního oživení (Renfield, 2023), The Last Voyage of the Demeter (2023) rozšiřuje oceánskou pasáž, kdy loď převáží Draculovu rakev, Robert Eggers pak rozvedl paralelní expresionistickou linii ve své, ve výsledku dost podvyživené reinterpretaci snímku Nosferatu (2024). Titulního knížete i motivy z předlohy si všichni ohýbají po svém. Dracula může být lecčím. Všeobjímající zlovolnou entitou, groteskním vampýrem nebo zamindrákovaným a hnijícím kusem masa.

Permanentní nadrženost

V novém převyprávění Luca Bessona Dracula: Příběh lásky je transylvánský tyran vyobrazen především jako zoufalý muž, který již několik století čeká na reinkarnaci své milované, o niž v rámci jedné z bitev přišel. Za­­vrhl boha, na oltáři zamordoval kněze a od té doby je odsouzen k věčnému životu. Nejbližší ekvivalent bychom možná trochu překvapivě našli právě u nás, a to v podobě oblíbeného muzikálu Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese.

Besson také rozkresluje narcistickou, bezhlavě zamilovanou a posléze horkokrevně krutou figuru, postupně se překlápějící do…