Jednou z nejpodivuhodnějších kapitol globálních dějin hudby druhé poloviny minulého století byl Festival umění v Šírázu, který se konal mezi lety 1967 a 1977 pod kuratelou Farah Pahlaví, manželky íránského šáha Muham­mada Rezy Pahlavího. Na pódiích v Šírázu, ale také v rozvalinách starověké Persepole se potkávali hudebníci, performeři a skladatelé tradiční i moderní perské muziky, také však hudby indické a západoevropské, a to jak klasické, tak avantgardní. V kulisách perských chrámů, islámských mešit a antických ruin se odehrávala nákladná, někdy až megalomanská uvedení skladeb Karlheinze Stockhausena, Iannise Xenakise a dalších. Mezi hosty festivalu nechyběli ani John Cage a jeho životní partner, tanečník Merce Cunningham, nebo třeba slavný houslista Yehudi Menuhin.

Opulentní festival se však ocital v příkrém rozporu s životními podmínkami i kulturními preferencemi mnoha íránských obyvatel, jejichž frustrace sehrála svou roli v islámské revoluci roku 1979. Suše, ale výstižně to shrnul skladatel a pedagog Robert J. Gluck: „Írán na sklonku šáhovy vlády dospěl do situa­ce, kdy umělecké vize festivalu koexistovaly v dlouhodobě neudržitelné rovnováze s politickou represí vůči íránským občanům.“ A to včetně levicových umělců, hodí se doplnit.

Absence

Šírázský festival má nicméně dodnes vliv na západní pohled na íránskou hudbu, který zpravidla hledá souvislosti mezi opresivní politickou realitou na jedné…