Román Jense Wintera Im langen Sommer ge­boren (Zrozeni v dlouhém létě) bývá kritikou přirovnáván k Faserlandu (1995) Christiana Krachta – labutí písni levicové generace osmdesátých let. Krachtova tvorba vešla ve známost jako poněmčená varianta románů Breta Eastona Ellise, který zejména ve svém nejslavnějším díle Americké psycho (1991, česky 1995) reflektuje fenomén životního stylu tzv. mladých městských profesionálů. Sociální svět točící se kolem okázalého konzumerismu, večírků a drog nachází svůj současný ekvivalent v prostředí berlínských aktivistických kreativců, jejichž požitkářství a snobismus se liší pouze dobovými kulisami, formou a ideologií.

Paradoxní kinky parties

Samotný název Winterova románu odkazuje ke knize Der lange Sommer der Theorie (Dlouhé léto teorie, 2015) historika idejí Philippa Felsche. Ten popisuje, jak generace obyvatel německých univerzitních kampusů a obsazených domů postupně vyměňovaly svou teoretickou výbavu: neomarxismus frankfurtské školy byl nahrazen poststrukturalismem Michela Foucaulta a Jacquese Derridy. Tyto nenápadné aluze tak naznačují pointu, která však zůstává vyslovena pouze nepřímo. Nová levice, jejímž mladším generacím se z dohledu vytratil organizovaný boj proti kapitalismu, soustředila veškerou energii na vzpouru proti mikrofyzice moci ve vlastních řadách. Aniž by pomohla ostatním zbavit se pout vykořisťování, sama se uvěznila v okovech moralizování. Jediným hmatatelným výsledkem se tak stává samolepka na pánském záchodě nabádající ke kontrole privilegií při močení vestoje.

Jens Winter v roli průvodce těmito společenskými sférami ukazuje, že kromě levicových hospod v Neuköllnu patří mezi formy společenského setkávání berlínské smetánky především soukromé sexpozitivní večírky – kinky parties. Potkat na nich lze všechny, kdo v německé metropoli něco znamenají: od aktivistických vědkyň a vědců po politicky angažované umělectvo. Stejně jako svět prestižních univerzit a vysokého umění je i toto prostředí prosyceno týmiž paradoxy: antikapitalističtí levičáci zde konverzují o pracovních projektech, zatímco značkový fetišistický dress code, jenž má účastnictvo osvobodit od patriarchátu (dámské šaty a nalakované nehty u mužů, neoholené nohy a podpaží u žen), funguje jako skryté symbolické násilí vůči dělnické třídě, jíž jsou upírány jak možnosti akademické kariéry, tak účast na elitním sociál­ním erotismu. Označit třídní exkluzivitu za násilí je však považováno za impertinenci, neboť údajně chrání „dříve marginalizované“ před sexismem a homofobií.

Divadlo pro intelektuály

Mohlo by se zdát, že Winterovo vyprávění stojí na černobílém kontrastu mezi tzv. upířím hradem (viz A2 č. 8/2020) a socialistickou levicí, jež se nově formuje kolem časopisu Jacobin. Ten totiž spoluzakládala Ines Schwerd­tner, současná spolupředsedkyně strany Die Linke. Vyprávění ji stylizuje do role královny dobra: se slámově žlutými, dozadu sčesanými vlasy připomíná panovnici z Hry o trůny, velící armádě lidí v bílých tričkách a brýlích s rohovinovými obroučkami. Přesně z takovýchto typů lidí – k nimž patří i sám autor – se skládá redakce Jacobinu i publikum jeho veřejných debat, na nichž Ines Schwerdtner hovoří o kulturních válkách.

Už v otázkách po povaze kulturních válek se ukazuje určitá nestoudnost popisovaných kruhů. Samotná odborářská témata – kolektivní vyjednávání, kompenzace inflace či jednorázové platby od firem – jsou přitom neuvěřitelně nudná; skutečný třídní boj v Německu ostatně neexistuje od dob nacismu. Všechna vyjednávání odborů se zaměstnavateli jsou vlastně jen inscenací třídního konfliktu, na jehož konci se dělníci smiřují s výsledky pod úrovní původních požadavků. Výjimkou není ani levice kolem Jacobinu – její třídní boj je podle autora pouhým divadlem pro intelektuály.

Slibný název románu vzbuzuje očekávání, že by mohlo jít o dílo úrovně Návratu do Remeše (2009, česky 2019; viz A2 č. 8/2020), v němž Didier Eribon na francouzském příkladu ukazuje proměnu politické levice – proměnu, v jejímž důsledku se dělnická třída obrací k novému fašismu. Šťavnatý námět však zůstává nevyužitou příležitostí k literárnímu rozpitvání politické mršiny, nad níž se slétají supi krajní pravice. Namísto křečovité krásy, s níž by autor mohl zachytit lámající se dějiny, předkládá jemnou ironii v mezích německé střídmosti. I když Winterovy jízlivé poznámky zasahují všechny stejně, jeho styl nepřesahuje žurnalistickou úroveň. K literární velikosti mu schází mnohostranný pohled, který by dokázal zachytit složitost reality mimo rámec karikovaných klišé. Ta zde nefungují jako analytický nástroj, nýbrž jako podpůrný mechanismus hlavního narativu románu: autorova manifestačního odchodu z radikálně levicové scény. Tento posun Winter ostatně potvrdil i mimoliterárně, když po vydání knihy začal pracovat pro krajně pravicové médium Nius.

Autor je historik.

Text vznikl s podporou Nadace Rosy Luxemburgové.