Současnosti vládne nejistota, která se tím či oním způsobem dotýká všech lidí. Rozpad mezinárodního řádu, nárůst nerovností, války, klimatická změna či nerespektování pravidel politickými elitami – nic z toho se neprojevuje jen skrze jednotlivé události, ale způsobuje to pocity dezorientace, frustrace a vzteku. Britský spisovatel China Miéville ve svých románech opakovaně naznačuje, že v takových momentech se nejistota nemusí stát impulsem k hledání kolektivních řešení, ale spíše živnou půdou pro utužení moci, technokratické násilí a zrod politických monster. Nejistota tak není jen problémem, kterému čelíme, ale také materiálem, z něhož se utváří současná politická imaginace.

Po ekonomické krizi roku 2008 se tehdejší pravice pokusila prosadit politiku škrtů, která měla eliminovat zbytky sociálního státu. V Česku tato krize aktivovala v plné síle obludu neoliberalismu. Mnohým, kdo v následujících letech proti této politice vystupovali, se však zároveň mohlo zdát, že neoliberalismu zvoní hrana. Do určité míry to byla pravda, začalo se o něm totiž mluvit i kriticky. Avšak protesty se nakonec politicky transformovaly do jazyka boje proti korupci i politice jako takové – a do politiky vstoupil Andrej Babiš. Založení hnutí ANO 2011 a jeho volební úspěchy byly projevem rostoucího politického vlivu držitelů ekonomické moci. Ani ve většině jiných států se nenaplnily sny o otočení pomyslného kormidla směrem k demokratickému socialismu či alespoň k sociálnímu státu, ale naopak se stále více prohlubovala zejména majetková nerovnost. V reakci na tento trend se i v Česku začalo opatrně mluvit o oligarchii v novém smyslu; místo aby se za oligarchy (tak trochu koloniálně) označovali na stát napojení zbohatlíci, získalo slovo oligarcha obecnější význam: bohatý člověk s extrémním vlivem v politice.

V posledních deseti letech se majetkové nerovnosti stále zvětšují. Od těla společnosti se odděluje úzká vrstva lidí, kteří se zbytkem populace mají už pramálo společného, a to jak ekonomicky, tak sociálně a kulturně. Jejich majetek totiž generuje obrovský vliv v politice a ten jim následně umožňuje toto jmění stále navyšovat. Je to takový začarovaný kruh. Na druhé straně se kvůli zhoršující se životní úrovni prohloubilo negativní prožívání politické každodennosti mezi běžnými lidmi. Ti zcela oprávněně trpí pocitem, že se jich politika vlastně netýká; že nekoná nic pro jejich dobro; že politikům jde jen o vlastní prospěch; že volit a zajímat se o politiku nemá valný smysl. Politická zkušenost běžných občanů je tak do značné míry nepolitická, a tudíž i jejich rozhodování v politické sféře může být často depolitizované. Pokud se zajímají o politiku a pokud přijdou k volbám, dovede je k tomu často zkušenost s něčím, co je nové a provokativní. Toto „nové něco“ náš politický systém potřebuje právě kvůli prázdnotě politické každodennosti – vlastně jde o obdobu brány vedoucí do obráceného světa ve fiktivním městě Hawkins v seriálu Stranger Things. V jistém smyslu je to brána do temných charakteristik nás samých; je to cesta k neřešeným traumatům a bolestem, po níž k nám občas díky nahromaděné frustraci přicházejí politická monstra.

Jaké bizarní stvůry se vřítily do naší reality během posledních voleb? Motoristé sobě. Hlavní hodnotou, k níž se tato strana upírá, je automobil jako symbol svobody a starých jistot, které se ale už nikdy nevrátí. Je určitě nutné kritizovat Motoristy a jejich „čestného prezidenta“ Filipa Turka za to, že se v mnoha rovinách jedná o veskrze jednoduchou krajní pravici a remake vyhroceného nacio­nalismu s nacistickými prvky. Zkusme se ale podívat na tuto stranu optikou politické každodennosti.

Nejvíce hlasů Motoristé získali nepřekvapivě v okolí Mladé Boleslavi či Kolína – vazba na lokality s významnými automobilkami je tedy jasná. Motoristé ve volbách obdrželi necelých sedm procent hlasů, při zohlednění volební účasti (68,95 procenta) měla tedy strana podporu něco málo přes 4,5 procenta oprávněných voličů. To není mnoho. V pozadí tohoto politického uskupení stojí machistická kultura, oslavující individualismus, sílu a techniku a zosobněná právě Filipem Turkem jako idolem pro nespokojené mladé muže. Nicméně k důvodům volby Motoristů patrně patří i různé podoby vyrovnávání se s nejistotou ohledně budoucnosti. Motoristé pro část populace představují naději, že se vše „v dobré obrátí“. Stačí se vrátit k symbolu jistoty průmyslové éry: k autu. Už sama schopnost samostatného pohybu implikuje svobodu a osvobození se od strnulosti a ohrožení. Jde o příslib, že můžeme ujet, zmizet z dosahu problémů. Příslib, že k tomu, abychom vyřešili problémy současného světa, toho nemusíme moc vědět, stačí mít sílu a vůli. Přestože Macinkovu partaj postrkují dopředu uhlobaroni, politickou sílu jí svými hlasy patrně dodávají podobně nejistí a frustrovaní lidé, jako jsme my sami.

Stejně nezastupitelnou úlohu jako v politické imaginaci Motoristů má technika i v Bas­-Lagu, fiktivním světě Chiny Miévilla. Romány situované do tohoto světa jsou plastickou kritikou hypertechnologizované společnosti, v níž vládne elita a zdivočelý kapitál. Obvyklým trestem je v tomto světě technologická (a také magická) proměna těla politických oponentů režimu, jejímž výsledkem jsou takzvaní přetvoři. Jejich fyzické schránky jsou často doplněny o nějaký technický prvek, který na materiální úrovni zvěcňuje a petrifikuje jejich roli ve společnosti. Filip Turek a Motoristé podle mne milují techniku podobným způsobem jako elity Bas­-Lagu: ne jako prostředek společného dobra, ale jako nástroj moci, kontroly a (zdánlivého) popření vlastní i cizí nejistoty. Rozdíl je ale v tom, že baslagské elity využívají techniku k násilí ve fyzickém světě, zatímco Motoristé s ní pracují symbolickým způsobem. V době klimatické krize totiž automobilismus představuje nanejvýš dočasnou politickou fantazii úniku od reality, a stává se tak v důsledku podvodem na voličích. Klimatické změně či extrémním nerovnostem totiž neujedeme. Nakonec tedy zase zbude frustrace, z níž se zrodí nová monstra.

Autor je spolupracovník redakce.