Část textu, podle níž členky skupiny Die Spitz pojmenovaly svou nahrávku Something to Consume, se ukrývá přesně v jejím středu. Skladba Go Get Dressed se táhne jako hustý sirup. Slova odevzdaně odkapávají: „Potřebuju nějakou látku / Něco, co se dá konzumovat / Drž se dál od života / Ale vyhni se smrti“. Album, na němž se pocity útlumu a beznaděje střídají s momenty živelné energie, vydala kapela z texaského Austinu loni na podzim po třech letech koncentrování a nahrání dvou EP. Mezi současnými „all­-female“ sestavami využívajícími hutný kytarový zvuk – ať už k vyjádření frustrace, nebo prostě z touhy ukázat, že i „tvrdé“ žánry, jimž někdy bývá vyčítána přílišná maskulinita, mají svou plnohodnotnou ženskou podobu – každopádně Die Spitz nelze přehlédnout.

Holčičí výjezdy

Přestože Ava Schrobilgen, Eleanor Livingston, Kate Halter a Chloe de St. Aubin patří ke generaci narozené po přelomu tisíciletí, tedy v době, kdy byla vlna grunge dávno za svým vrcholem, jejich koncerty vyvolávají podobnou euforii, jakou zřejmě zažívalo publikum při vystoupeních Nirvany předtím, než se globálně proslavila. Také produkce Die Spitz se pohybuje na hraně hlasitých kytarových žánrů, ale nevyhýbá se ani popové melodičnosti. Potemnělé balady jako zmíněná Go Get Dressed i výrazná dynamika písní, ve kterých v refrénu zpěv přechází do křiku, třeba hned v úvodním tracku Pop Punk Anthem (Sorry for the Delay), v lecčem navazují na cobainovský přístup. ­Singl Throw Yourself to the Sword, založený na ozvěně prázdných strun, zase působí jako drtivý metalový válec, kdežto skladba Riding with My Girls je punkově přímočarou deklarací.

Tato stylová pestrost pramení i z toho, že se na jednotlivých skladbách porůznu podílejí všechny členky skupiny. Nejde ale jen o osobní stylové preference. Die Spitz totiž při formování svého žánrově povědomého, ale vždy rozpoznatelného zvuku evidentně využívají prakticky neomezený internetový hudební archiv – zvláště pak pomyslné oddělení s nahrávkami zkreslených kytar.

Skupina vznikla v roce 2022, tedy v době, kdy končila proticovidová opatření a společné hraní představovalo vítanou příležitost, jak vykročit ze čtyř stěn. Samotné hudebnice svůj projekt popsaly jako „vtip, který zašel příliš daleko“. Především to ale byl další krok v dlouholetém přátelství – Ava Schrobilgen a Eleanor Living­ston se znají už od školky, na střední škole se pak seznámily s Kate Halter, která se prý naučila na baskytaru jen proto, aby s nimi mohla hrát, a posléze se k nim přidala bubenice Chloe de St. Aubin. Poctou kamarádství a společnému životu na turné je už zmíněná skladba Riding with My Girls, oslavující společné „holčičí výjezdy“.

Riot Grrrl

Na jeden takový výjezd se Die Spitz vydaly, když před dvěma lety otevíraly americké koncerty australské skupiny Amyl and the Sniffers, jejichž úderný punk rock s garážovým zvukem slouží především jako „nosič“ pro ironické texty zpěvačky Amy Taylor, známé svým přímočarým humorem. Příznačný je přebal alba Cartoon Darkness (2024) zachycující zpěvačku, jak poskakuje před ostatními „Čichači“ s vyhrnutým trikem (tato část fotky je zakrytá). „Svět je ve stavu, v jakém je, a ty nemůžeš říct ani píča. A když ukážu prsa, je to strašně urážlivé,“ shrnula Taylor v rozhovoru pro The Guardian, jak se staví k prudérnosti a zároveň permanentní sexualizaci ženského těla v současné popkultuře.

Loni na podzim Die Spitz koncertovaly s obno­venými L7, jednou ze zásadních kapel grungeo­vé vlny a inspirací feministického rocko­vého hnutí Riot Grrrl. Právě členky L7 na začátku devadesátých let odstartovaly kampaň Rock for Choice, jejímž cílem bylo podpořit právo žen na potrat a vybrat peníze na uhrazení nákladů spojených se soudními spory s odpůrci potratů. V rámci série benefičních koncertů vystoupila mimo jiné i Nirvana nebo Hole. Kampaň skončila v roce 2001, nicméně ultrakonzervativní antigenderové hnutí nikam nezmizelo a za právo na potrat se ve Spojených státech (a řadě dalších zemí) bojuje i v současnosti. Ostatně Amyl and the Sniffers (ale také popové hvězdy jako Billie Eilish, Olivia Rodrigo nebo Lily Allen) na festivalu v Glastonbury v roce 2022 dali jasně najevo své rozhořčení nad zrušením rozsudku amerického Nejvyššího soudu, který do té doby garantoval právo na potrat na federální úrovni.

Skupiny jako Die Spitz tak po čtvrtstoletí paradoxně navazují na feministickou agendu Riot Grrrl – jako by se ocitly v časové smyčce. V rozhovoru pro NME se k tomuto odkazu vyjádřila Eleanor Livingston: „S kapelou jsme nezačaly kvůli politické agendě, ale nemůžeme se jí vyhnout. O tom je píseň Down on It, která popisuje, jaké to je, ocitnout se v pasti a nevědět, co dělat.“ Jakkoli se Die Spitz dají označit za angažovanou skupinu (otevřeně se stavějí proti okupaci Palestiny nebo proti americkému úřadu ICE), v jejich hudbě lze slyšet i únavu.

Americké porno

K aktuálnímu společenskému klimatu v USA se vztahuje skladba Voir Dire, která není ani naštvaná, ani burcující – prostě jen konstatuje stav jakéhosi „zahnívání radosti“, kdy se příjemné pocity dostavují jen chvilkově, díky novým věcem a zážitkům. Verše „Můžeš dostat, co chceš / Ale budeš škemrat o to, co potřebuješ“ jednak vystihují život v konzumní společnosti, která funguje jako „hra, ve které každý vyhoří“, jednak odkazují na konkrétní sociální problémy dnešních Spojených států.

Novinář Daniel Kolitz se v loňské reportáži ponořil do internetové subkultury takzvaných goonerů, pro které častá a dlouhotrvající masturbace údajně nepředstavuje cestu k sexuál­nímu uspokojení, ale k dosažení jakéhosi hraničního stavu spojeného s pocitem odosobnění. „Co tihle gooneři vlastně dělají?“ ptá se Kolitz. „Tráví hodiny sledováním krátkých videí, slídí na streamovacích platformách po nových zážitcích, parasociálně se fixují na mikrocelebrity, které od nich chtějí jen peníze, a svou náklonnost k těmto celebritkám vyjadřují na veřejných fórech.“ Své pozorování shrnuje konstatováním: „Je těžké nevidět v tom zintenzivnění či burleskní zveličení stávajících kulturních trendů.“

Na albu Something to Consume najdeme i píseň American Porn, která komentuje přístup pornoprůmyslu k ženám a zároveň tuto perspektivu, spojenou s ovládáním a zneužitím, používá jako metaforu s obecnější platností. „Zůstaň, kde jsi / Pojď se mnou / Ukaž se, zahraj to / Zavři pusu / Ukaž obličej,“ zní v refrénu, který by se dal vnímat jako vyostření Cobainova ironického sloganu „Here we are now, entertain us“. Zábava pokračuje, všichni už ale dobře víme, že se podílíme na něčím vykořisťování. Jenže kdo nechce zažít něco nového, kdo se rád nedívá, kdo se nechce pobavit?

Autor je hudební publicista.