Žijeme v souběhu mnoha různých globálních i lokálních krizí – ekologické, humanitární, politické, bytové nebo krize duševního zdraví. Krize samozřejmě nejsou ničím novým a trápily lidská i ne­-lidská společenství už od počátku věků. Pro současnost lidské společnosti je ale dle mého názoru příznačná zvýšená intenzita, s níž se některé z nich dostávají do veřejného vědomí: více se mluví o koloniálních násilích, ekologickém kolapsu, queer právech či strukturách moci a vykořisťování, odkrývají se válečné zločiny, současné genocidy nebo Epstein files. To, co se ještě nedávno zdálo (zdánlivě) důvěryhodné, pevné a předvídatelné, se rozpadá. „Starý svět“ ztrácí kontury a nový se zatím nerýsuje. Nacházíme se v mezidobí, v němž nevíme, kam směřujeme. Jak psal v meziválečném období filosof Antonio Gramsci, v takovémto interregnu se objevují „morbidní symptomy“ a nastává čas hybridů a mutací. Právě tento podivný stav neurčitosti – prostoru mezi rozpadem a potencialitami nových uspořádání – tematizuje výstava Beyond the City of Time současného indického umělce a vypravěče příběhů Saheje Rahala, kterou v Galerii Rudolfinum připravily kurátorky Edith Lazár a Eva Drexlerová.

Kartografie meziprostoru

Současné krize ve výstavě nefigurují jako explicitní téma, ale dají se vnímat jako vstupní optika, skrze kterou může Rahalova mnohoznačná a mnohovrstevnatá tvorba k dnešku naléhavě promlouvat. Autor se…