Je velkou zásluhou edice Temnosti nakladatelství Carcosa, že do čtenářského povědomí vrací autory a autorky opomíjené či dávno zapomenuté. Jiří Sumín (vlastním jménem Amálie Vrbová, 1863–1936) patří spíše k prvním z nich. Čtenářsky byl roku 1973 připomenut výborem V aréně života a v témže roce byla přetištěna povídka Potomstvo; tu roku 2023 ve své elektronické řadě uvedla pražská Městská knihovna spolu s výborem Povídky skoro neuvěřitelné, o němž ještě bude řeč. Sumínovu povídku zařadil Ivan Slavík do známé antologie Tajemné příběhy (1976).

Literární historie popisuje Sumína jako představitele regionálního realismu, autora psychologických analýz s tendencí k naturalismu. Pořadatel edice Temnosti Petr Boček připomíná jiného Sumína – toho, jehož dobová kritika neviděla či vidět nechtěla, který ale fascinuje novější editory (viz Slavíkovu antologii), totiž Sumína tajemného a temného. Že v autorčině díle je víceméně souvislý podtón znepokojivého vidění, ukázal už výbor Povídky skoro neuvěřitelné, vydaný rok po její smrti. Do svého výboru Boček zařadil čtrnáct povídek z let 1900 až 1917 a ukázku z románu Spása (1908); temná struna tím není vyčerpána, dodat by bylo možno další texty – například povídku Kroky osudu se zajímavým démonickým motivem krále švábů.

Pukající mrtvoly

Skutečně strašidelných příběhů – v lovecraftovském smyslu – je zde pomálu; okolo metafyzické hrůzy Sumín spíše těká. Společným jmenovatelem většiny povídek a základním způsobem, jak se přiblížit kategorii „temného“, je příznakový časoprostor hororu: temné lesy, opuštěná místa, mlýn na samotě, podloudnická krčma v pustině. Vše se samozřejmě děje ve tmě či v šeru a kulisy dotváří vánice, mlha, sníh, bouře s blesky nebo alespoň burácející vítr. K tomu přistupuje schopnost průběžně budovat napětí: cit pro drobný detail, znepokojivé zvuky, nečekané šelesty, divné a možná významonosné úšklebky. Tato schopnost se promítá i na rovinu jazyka: často jsou volena příznaková adjektiva („jeli […] neznámým, mrtvým krajem, zahaleným tajemstvím nevlídné, mlhavé noci“) a sugestivní přirovnání a personifikace (keř jako vlasy čarodějnice, pobřežní křoviny „zmítaly sebou jako v smrtelné křeči“, vrby potřásají „hrozivě svými medúzími hlavami“).

V povídkách Sumín inscenuje komorní příběhy několika málo postav. Vybírá si obvykle jedince z okraje společnosti – služky, čeledíny, chudáky, zlodějíčky a překupníky, náboženské blouznivce, lidi postižené tělesně i duševně – a staví je do krizového okamžiku. Hrdinové a hrdinky jsou exponováni v situacích psychicky hraničních (zejména při nejrůznějších podobách strachu: od obavy z neznámého prostředí či nezvyklé situace po neovladatelný strach z démonů), které často vedou ke zlomu, někdy k sebevraždě. A někteří protagonisté si patologický duševní stav už nesou v sobě.

Postavy bizarních lidí i vybičovaná psychologie jsou dobově častým jevem. Sumínovým specifikem je naopak obsedantní motiv smrti a umírání. Jde přitom o smrt nezvykle a nečekaně naturalisticky viděnou. Sumín opakovaně přináší popisy hnijících, rozkladem pukajících mrtvol, z nichž vytéká hnis (v této souvislosti ve výboru chybí ukázka z jeho prvotiny Z doby našich dědů, příběhu založeného na popisu pohřbívání tlející mrtvoly oběšencovy, či povídka Pláč nad mrtvým, kde se mrtvola rozkládá uprostřed pozůstalých). Korelátem této nekrofilie jsou momenty, jež bychom mohli pojmenovat moderním žánrovým termínem „splatterpunk“ („levé oko již vyteklo, a nad čelem odstřelená kůže sdírala se víc a více o zpřelámané křoví. A hrozná ta hlava stále se zvedala a zmítala sebou,“ čteme v povídce Strach).

Personifikované zlo

Tohle všechno není horor, ale limitně se mu blíží. Nejblíže k žánrově čistému hororu mají povídky, v nichž se nadpřirozeno sice přímo neděje, ale mluví se o něm jako o dané věci, případně texty, při jejichž četbě jsme na rozpacích, jsme­-li svědky věcí nadpřirozených, nebo ne: tak se v povídce Duch možná opravdu objevuje duch, v Setkání revenant, v Až za hrob čarodějnice. Nejvýraznější je zde Bosorka, jejíž eponymní hrdinka možná – možná! – skutečně je čarodějnice. A ačkoli racionálně bychom se klonili spíše k přirozené interpretaci, všechny výše zmíněné poetické figury, jež Sumín ve správné míře dávkuje, mocně podporují vyznění démonické.

V knize ale najdeme i texty skutečně hororové. Jde o dvě povídky: Karnyfel, jenž dal výboru název (jde ostatně o staré nářeční označení ďábla), a Nepřítel (obě tvoří jádro zmíněných Povídek skoro neuvěřitelných). Ďábel vystupuje v obou: ne pohádkový či pověsťový čert, ne bizarní, spektakulární monstrum populárních filmů, ale personifikované čiré, cynické zlo, které tiše a bez vnějškových efektů svádí člověka ke hříchu. Zcela jistě v české literatuře a pravděpodobně i v literatuře světové je to jev výjimečný.

Výbor z povídek Jiřího Sumína je dobrý sám o sobě, má však ještě jednu vedlejší funkci. Ukazuje jev pro českou literaturu typický: silnou tendenci k hororu a fantastice a zároveň omezenou schopnost generovat čistou podobu těchto žánrů. Že je to jev obecný, demonstrují ostatně i další svazky edice Temnosti. Autorů, kteří dokážou rozeznít žánrovou strunu, máme hodně, ale českého Lovecrafta, Machena či Wellse nemáme.

Autor je literární historik a teoretik.