Lotyšsko – podobně jako zbývající dva pobaltské státy, Litva a Estonsko – se vyznačuje mimořádně silnou a dodnes živou tradicí folkloru a sborového zpěvu. Masové Svátky písní, které se v Lotyšsku konají ve vesměs pravidelných pětiletých intervalech od ro­­ku 1873 (v Estonsku od roku 1869 a v Litvě od roku 1924) a při nichž mnohatisícové sbory zpívají lidové i umělé písně, Lotyše na přelomu 19. a 20. století posilovaly v emancipačním – jazykovém i kulturním – procesu a dodnes pomáhají utvrzovat jejich národní identitu. Nutno však mít na paměti, že vzhledem k pohnutým dějinám a nejistotě doby současné Lotyši procházejí obrozením prakticky neustále.

Dotýká se to i hudby artificiální, v jejíž historii figurují pozoruhodní autoři. Zakladatelské osobnosti – „lotyšský Smetana“ Jā­­zeps Vītols či jeho následovníci Alfrēds Kalniņš, Jānis Mediņš, Lūcija Garūta nebo symfonik Jānis Ivanovs, někdy označovaný jako „lotyšský Šostakovič“ – vytvořily pevné základy národní hudební kultury. Jejich tvorba však zůstávala převážně v domácím kontextu.

Lotyšům chybí „klasika“, která by pronikla do širšího mezinárodního povědomí, nemají ve světě etablovaná jména jako Smetana, Dvořák, Janáček či Martinů. Tento zdánlivý nedostatek ovšem zároveň funguje jako hnací motor pro intenzivní rozvoj a podporu soudobé hudby. Jistě i proto se mohla objevit osobnost Pēterise Vaskse, skladatele,…