Lotyšsko – podobně jako zbývající dva pobaltské státy, Litva a Estonsko – se vyznačuje mimořádně silnou a dodnes živou tradicí folkloru a sborového zpěvu. Masové Svátky písní, které se v Lotyšsku konají ve vesměs pravidelných pětiletých intervalech od ro­­ku 1873 (v Estonsku od roku 1869 a v Litvě od roku 1924) a při nichž mnohatisícové sbory zpívají lidové i umělé písně, Lotyše na přelomu 19. a 20. století posilovaly v emancipačním – jazykovém i kulturním – procesu a dodnes pomáhají utvrzovat jejich národní identitu. Nutno však mít na paměti, že vzhledem k pohnutým dějinám a nejistotě doby současné Lotyši procházejí obrozením prakticky neustále.

Dotýká se to i hudby artificiální, v jejíž historii figurují pozoruhodní autoři. Zakladatelské osobnosti – „lotyšský Smetana“ Jā­­zeps Vītols či jeho následovníci Alfrēds Kalniņš, Jānis Mediņš, Lūcija Garūta nebo symfonik Jānis Ivanovs, někdy označovaný jako „lotyšský Šostakovič“ – vytvořily pevné základy národní hudební kultury. Jejich tvorba však zůstávala převážně v domácím kontextu.

Lotyšům chybí „klasika“, která by pronikla do širšího mezinárodního povědomí, nemají ve světě etablovaná jména jako Smetana, Dvořák, Janáček či Martinů. Tento zdánlivý nedostatek ovšem zároveň funguje jako hnací motor pro intenzivní rozvoj a podporu soudobé hudby. Jistě i proto se mohla objevit osobnost Pēterise Vaskse, skladatele, jemuž se podařilo dosáhnout světového věhlasu. Vasks v zahraničí přispívá ke zvýšenému zájmu o lotyšskou kulturu obecně, a tak není žádné překvapení, že je jeho tvorba hojně využívána k prezentaci Lotyšska ve světě. Vybavuji si například provedení Vasksovy skladby Musica dolorosa (1997) Gidonem Kremerem a souborem Kremerata Baltica v listopadu roku 2002 v pražském Obecním domě: tato událost, jež by za běžných okolností nebyla nijak výjimečná, proběhla (za účasti tehdejší lotyšské prezidentky) během summitu NATO, na kterém se Lotyšsko společně s dalšími státy stalo oficiálním členem této organizace.

Národní skladatel

Pēteris Vasks se narodil 16. dubna 1946 v městečku Aizpute jako syn evangelického pastora, což mu v podmínkách sovětského režimu ztížilo cestu k vysokoškolskému hudebnímu vzdělání. Proto nejprve vystudoval hru na kontrabas v litevském Vilniusu a až později mu bylo umožněno absolvovat vysněné stu­dium skladby v Rize. Svou profesionální hudební kariéru zahájil jako kontrabasista působením v orchestrech v Lotyšsku a Litvě.

Komponování se věnoval od mládí (své první skladby slyšel v podání sboru působícího při rižském kostele, kde sloužil jeho otec), ovšem skladatelem na volné noze se stal až v devadesátých letech, kdy dosáhl mezinárodního renomé a začal být zahrnován pravidelnými objednávkami. Od té doby je každé jeho nové dílo provázeno velkým očekáváním a většinou brzy po premiéře vychází na CD u některého z prestižních evropských vydavatelství (Ondine, Wergo, Sony). Nemalou měrou k tomu přispívají i význační světoví hudebníci či soubory, pro něž Vasks své skladby napsal a kteří jeho hudbu propagují; řadí se k nim houslista Gidon Kremer, violoncellista David Geringas, violoncellistka Sol Gabet­ta, violista Maxim Rysanov, Kronos Quartet či Hilliard Ensemble.

Vasks má pro Lotyše stejný význam jako Bronius Kutavičius pro Litevce nebo Arvo Pärt pro Estonce; je „vlajkovou lodí“ současné lotyšské hudby a tvůrcem, na nějž lze uplatnit poněkud anachronický přídomek „národní skladatel“, což posilují i jeho patriotické promluvy či aktivity v oblasti podpory mladých lotyšských skladatelů prostřednictvím jím založené nadace. Vasksova hudba je vnímána jako hlas, ve kterém rezonuje současné Lotyšsko i bouřlivá historie lotyšského národa (není bez zajímavosti, že skladatelova manželka, dokumentaristka Dzintra Geka, se zabývá osudy Lotyšů v sovětských gulazích). Označíme­-li však dějinné břímě, utrpení, neskomírající naději a hrdost Lotyšů, ale též svéráz pobaltské přírody a lotyšského folkloru za východiska Vasksovy tvorby, činíme tak s vědomím, že v ní nabývají univerzálního charakteru a jsou provázena hlubokou spiritualitou, silnou emocionalitou a humanistickým poselstvím.

Otisk společenských změn

V začátcích své skladatelské profesionální dráhy si Vasks ohmatával modernistické výdobytky (dodekafonie, serialismus), které však v té době byly u mnohých jeho starších generačních souputníků už na ústupu. Arvo Pärt, kdysi zanícený propagátor moderny, dospěl ke svému stylu tintinnabuli; Bronius Kutavičius k minimalismu opřenému o „minimalismus“ litevských lidových písní sutartinės; Alfred Šnitke se přiklonil k polystylovosti; Tigran Mansurjan hledal inspirační zdroje v arménském středověku. Řada skladatelů zjednodušovala svůj kompoziční jazyk a Vasks nezůstal pozadu. Jeho hudba nabrala neoromantický směr, zacházejíc někdy až na hranici sentimentu. Nebylo to nic hraného ani záměrně podbízivého, Vasks takový ve své podstatě je. A jeho hudba je po prvních tónech vždy snadno rozpoznatelná. Typické jsou pro něj například dlouhé dynamické oblouky, jejichž gradace bývá náhle přerušena ztišením, dále specifické zvukové efekty ve smyčcích (tep hlubokých smyčcových nástrojů či mysteriózní glissanda), elegicky zabarvené melodie, sarkastická perpetua mobile rychlých vět nebo přírodní zvuky, kterým dominuje ptačí štěbetání.

Vasksův obrat přišel v pravý čas. Jeho hudba, která se otevřela i konzervativnějšímu – a tedy širšímu – publiku a nacházela stále větší odezvu v zahraničí, byla potřebná ve víru velkých společensko­-politických změn, jež skladatel hluboce prožíval a které toužil otisknout do své tvorby. Když se v roce 1991 rižskými ulicemi proháněly sovětské tanky a obyvatelstvo stavělo barikády, Vasks napsal Symfonii č. 1 „Hlasy“ pro smyčcový orchestr, stojící na počátku volného cyklu skladeb, které dobové události reflektují.

O tři roky později vznikl na objednávku rádia Sender Freies Berlin (Berlínské svobodné vysílání) První violoncellový koncert, premiérovaný litevským violoncellistou Davidem Geringasem v listopadu 1994. „Když jsem komponoval svůj [První] violoncellový koncert,“ vyjádřil se skladatel, „nemohl jsem se zbavit myšlenek na desetiletí utrpení a ponížení strávená pod nadvládou sovětského režimu. Na odpor osobnosti vůči drsným a krutým silám. Na zdroje odolnosti, které pomáhaly přežít. A na to, jak očistit život a jak v něm dál pokračovat. Chtěl jsem zanést všechny tyto věci do své partitury. Koncert je biografickým dílem, završením jisté etapy mé tvůrčí dráhy. Použil jsem své vlastní citáty; partitura obsahuje odkazy k mým předchozím skladbám včetně způsobů jejich rozvíjení.“

Obdobným ideovým obsahem Vasks naplnil také svůj první houslový koncert Tālā gaisma (Vzdálené světlo, 1997) a Symfonii č. 2 (1999). V nastaveném trendu Vasks pokračoval i v dal­­ších orchestrálních dílech, ať už šlo o koncerty (druhý houslový, violový, flétnový či hobojový), Třetí symfonii či symfonické Credo. Ve Druhém violoncellovém koncertu, opatřeném podtitulem Klātbūtne (Přítomnost, 2012), předepsal sólistce (či sólistovi) v závěru též zpěv, jako to již učinil ve své ranější skladbě Grāmata čellam (Kniha pro violoncello, 1978).

Dobrý den, tady Pēteris Vasks

Vasksova hudba se hraje po celém světě a zabydlela se i na českých pódiích. Provozují ji tuzemští sólisté, komorní soubory i orchestry. Sám Vasks byl u nás několikrát – v Praze, na Hudebním fóru Hradec Králové, v Brně či Ostravě. Mezi interprety je proslulý svým osobním přístupem a vděčností za uvádění svých skladeb, kterou často vyjadřuje telefonáty před koncerty, jichž se nemůže zúčastnit osobně. Ten okamžik může být až mystický: hudebník či hudebnice se chystá na vystoupení, přemýšlí nad interpretací Vasksovy skladby – a náhle zvoní telefon, neznámé číslo… Ze sluchátka se ozve: „Dobrý den, tady Pēteris Vasks. Děkuji, že hrajete mou hudbu. Ať se koncert vydaří.“ I tento aspekt dotváří osobnost letošního jubilanta.

Autor je dramaturg Filharmonie Brno.