Jednota uvádí Matmos. Do Česka se vrací po 18 letech a opět do Archy
Po osmnácti letech se do Archy, potažmo do Česka vrací legendární dvojice Matmos, tedy Drew Daniel a M.C. Schmidt, tentokrát díky pozvání kolektivu Jednota.
Duo, co dokáže udělat mocné bangery jen ze zvuků vaší ždímající pračky (Ultimate Care II), postavit celá alba na zvucích z chirurgie (A Chance To Cut Is A Chance To Cure), z všudypřítomného plastového bordelu, v němž zaujme hlavně policejní štít proti nepokojům (Plastic Anniversary), nebo za asistence zmatené polapené krysy, kterou se snažili vystěhovat ze svého bytu (Rat Relocation Program).
Bylo by bez nadsázky spíš snazší vyjmenovat objekty, jejichž zvuky nenahrávali a nesamplovali. Dalo by se tak nabýt dojmu, že jde o zapřísáhlé konceptualisty, ale přes jejich neoddiskutovatelnou zručnost na tomto poli jsou Matmos i dovednými hudebníky a jejich tvorbě nechybí zároveň poťouchlost – jsou schopni kombinovat hravé disko s avantgardními aranžemi, být současně groovy, emotivní i nápadití. V mnoha ohledech mají hodně společného s Matthewem Herbertem, ten ostatně stojí i za vznikem Drewova sólo projektu The Soft Pink Truth (když si ho kdysi dobíral, že nezvládne dát dohromady solidní housovou desku).
Martin a Drew spolu hudbu tvoří od raných devadesátých let a stejně tak dlouho jsou i pár. Vedle rezidencí, univerzitní výuky a skládání soundtracků za tu dobu taky spolupracovali s nekonečnou plejádou dalších muzikantů. Z těch nejznámějších zmiňme alespoň Björk, které pomáhali s produkcí alba Vespertine a taky s ní v tom období živě vystupovali. K nám se vrací s aktuálním albem Metallic Life Review, kde využívají svůj celoživotní katalog nahrávek kovů, ovšem velkou část fyzických objektů tu budou mít i sebou. Nepřekvapuje, že se na něm vyhýbají klasickému industriálnímu klišé, bombast a temnotu tady úplně nenajdete, ale třeba propracované etudy vrzajících dveří, co si nezadají se sóly jazzových es, ano. Matmos ničí představy o tom, co je elektronická hudba, a raději zkoumají, čím by být mohla.
Česká experimentálně elektronická scéna není velká, i tak ovšem pár jmen vyčnívá. Sorbitol Drops mezi ně patří nejpozději od vydání debutu Remízek Music (Gin&Platonic, 2024) a vzhledem k jeho záběru a nasazení se o něm bude mluvit jen víc. Autor projektu Antonín Závodný je dramaturgem festivalu Trať a má za sebou spolupráce s Mankou Lustigovou, Sofi a Natálií Plevákovou nebo Ursulou Sereghy, kromě toho studuje na AVU nová média. Jeho přístup k umění je tedy inherentně multidisciplinární, což se nepřímo propisuje i do čistě zvukové tvorby. Jako Sorbitol Drops vytváří prostředí, kterými provádí jako videohrou. Z digitálního šramotu se noří okouzlující struktury, na které pomyslná zvuková kamera chvíli zoomuje, postupně ostří a pak v náhlém střihu obrací pozornost jinam. Hi-tech dojem precizního sound designu kontrapunktují organičtější melodické motivy, často založené na procesovaných samplech. Je to svět, kde je možné všechno, a superschopností Sorbitol Dropse je načrtnout v této mnohosti identitu.
Akce je podporovaná Ministerstvem kultury ČR a Hlavním městem Prahou.
