Rozhovor vašeho života

Fernando Arrabal (1932) pochází ze španěl-ského města Melilla v Maroku. Měl pohnuté dětství: jeho otec byl odsouzen k smrti, poně-vadž se nechtěl podílet na státním převratu, trest byl nakonec změněn na doživotní nucené práce. V roce 1940 se rodina přestěhovala do Madridu; v listopadu 1941 se otci podařilo utéct z pracovního tábora a nikdo už o něm nikdy neslyšel. (Tato tragédie poznamenala Arrabalův život a odrazila se i v jeho prvním filmu Ať žije smrt!.) Arrabal studoval gymnázium zaměřené na literaturu a od roku 1945 mohl chodit pravidelně do kina a objevovat dobové komedie. První divadelní kusy napsal o dva roky později. Po maturitě v roce 1951 ve Valencii pracoval v papírnách; pak se vrátil do Madridu, kde začal intenzivně tvořit. V roce 1953 se u něj objevily první příznaky tuberkulózy. V následujícím roce potkal svou současnou manželku (a překladatelku do francouzštiny) Luce Moreauovou a získal stipendium do Francie. V Paříži onemocněl, byl hospitalizován a rozhodl se tam zůstat. Záhy se dostává mezi nejznámější umělce své doby, hostuje po celém světě a sklízí úspěchy. Jeho divadelní hry inscenuje Peter Brook, v roce 1964 mu Salvador Dalí navrhuje spolupráci na kybernetické hře. Tři roky nato se Arrabal vrací do Španělska, kde je okamžitě zatčen pro své rouhačské hry. Na jeho obranu vystoupila řada významných umělců (Beckett – viz zde jeho dopis, Miller, Ionesco, Mauric), díky čemuž je propuštěn, avšak od roku 1969 jsou všechny jeho hry ve frankistickém Španělsku zakázány. Zlomovým je rok 1971, kdy je na festivalu v Cannes uveden jeho film Ať žije smrt!. John Lennon je nadšen hudbou a uchvácený Pablo Picasso maluje obraz Viva la vida (Ať žije život). Laurence Olivier inscenuje jednu jeho hru. Arrabal odjíždí do New Yorku, kde se stýká s významnými literáty (Tennessee Williams, Gore Vidal, Truman Capote). Jako osobnost umělec-kého světa je zván po celém světě, mj. doprovází Jima Morrisona na cestě po Mexiku. Po Frankově smrti může konečně začít působit ve Španělsku; v roce 1986 mu španělský král Juan Carlo předává cenu Medalla de Oro de las Bellas Artes. Angažuje se i v odsouzení násilí v Jugoslávii a dále natáčí filmy i píše.

Arrabal publikoval 12 románů, 6 básnických sbírek, zhruba 70 divadelních her, kolem 150 bibliofilských knih s vlastními ilustracemi a natočil 7 celovečerních filmů. Výrazně na sebe upozornil v roce 1962 založením divadelní skupiny Mouvement Panique (Hnutí Panika) spolu s Rolandem Toporem a Alejandrem Jodorowským. Slovo Panique v názvu má odkazovat k bohu Panovi a člověk Panique je ten, který vše odmítá a neumírá jako hrdina. Arrabalovo souborné dílo vyšlo ve Francii v 19 svazcích a bylo přeloženo do řady světových jazyků.

Setkání první

Jak vnímáte atmosféru na Letní filmové škole?

Atmosféru festivalu cítím jen ve svém údu. Je neuvěřitelně erotická.

A co topografie města?

To je mystické místo… mytické a zároveň erotické. To je znepokojující.

Takže máte pocity spíš pozitivní?

Zajímavá otázka.

Možná vás to inspiruje, nebo se alespoň cítíte příjemně…

Pokud jde o erotiku, člověk se nemůže nikdy cítit v pohodě. Možná se tak ve vztahu k erotice cítili kněží, kteří si uřízli koule. A to byly velmi inteligentní bytosti. Skutečně… je to nebezpečné.

Před svým příchodem jste mi napsal, že jste na patafyzické konferenci v Paříži oficiálně oznámili svou návštěvu v Uherském Hradišti. Jak na to reagovali vaši kolegové ?

Nemám žádné kolegy. A stejně se vidíme málokdy. Je nás všehovšudy asi pět. Byla tam část mé básnické ligy, ale jinak jsou všude kolem nás tisíce patafyziků.

Jaká tedy byla reakce?

Jako při zemětřesení, protože jsem nebyl schopen vyslovit jméno města.

Jste rád, že představujete své filmy českému publiku?

Cítím iracionální potěšení, jež se mění v malé šílenství.

Nebojíte se, že zešílíte?

Le, protože Hnutí Panika nezná pojem strach. (Jde o patahnutí – pozn. red.)

V čem spočívá jeho podstata?

Příteli, jaké štěstí, že neznáte Hnutí Panika.

Nebo smůla.

Nemyslím. Pořád ho ještě můžete objevit. Četl jste surrealistické manifesty?

Jen některé.

Už v roce 1916 vznikl manifest, který bývá připisován Leninovi. Po Leninově odjezdu začal být přisuzován Tristanu Tzarovi. Dominique Noguez napsal zajímavou studii, v níž se věnuje analýze tohoto rukopisu. Lenin napsal ve francouzštině jediný text s názvem Proč by měla švýcarská komunistická strana rozpoutat revoluci? a Noguez porovnává rukopisnou podobu jednotlivých písmen, třeba a, n, z. Tzara řadu písmen píše jinak, Noguez chce dokázat, že autorem manifestu je Lenin. Samozřejmě je to jen hypotéza. Já vás tedy vyzývám, abyste si přečetl ty texty a všechno srovnal s proklamacemi Hnutí Panika a s mým prvním manifestem. Myslím, že to jsou ty nepřekonatelné věci. Jako býčí zápasy. Trochu jsem vtipkoval. Ale pomatení, problém člověka a paměti se zásadně liší od těch krásných a kouzelných věcí, o kterých píše Tzara nebo Lenin v roce 1916, a ostatně i Breton. Ten píše poeticky, ale není v tom odvaha. Ta je až v druhém manifestu, kde se pohádal s Artaudem. Antonin Artaud je tu nazván policistou. A taky ho bylo třeba nakopat do koulí. Pak napsal Topor náš manifest Hnutí Panika, který má úroveň a sílu postojů Wittgensteinových. Proč se Dalí rozhodl rok před smrtí zorganizovat panický a zároveň vědecký kongres? Dalí je šašek, takže šlo o recesi.

Koho Dalí na kongres pozval?

Všem účastníkům zaplatil první třídu v letad le a nejluxusnější hotely a přivezl největší vědce a myslitele z celého světa. Například Jamese Deweye Watsona, objevitele významu přenosu nukleových kyselin pro přenos dědičné informace v živém materiálu. Bohužel, Dalí byl surrealista a nikdy se ne mohl plně realizovat, protože v tom jejich přísném kroužku byl příliš sevřený. Já osobně si myslím, že Breton spáchal sebevraždu, protože nemohl souložit, jak chtěl. Samozřejmě dějiny to tak neprezentují, ale já tomu věřím. Člověk si musí užívat. Takže starý nemocný Dalí bez možnosti realizace, navíc napojený na dýchací přístroj, se účastnil svého vlastního kongresu tak, že ho sledoval dírou ve zdi, aby nikdo neviděl, v jakém je stavu. Kongres ukázal autoritu Paniky. Vědci došli ke svornosti a nesváru zároveň. To je u myslitelů přirozené.

Ano?

V roce 1948 se sešli Popper a Wittgenstein v Cambridgi, pro mne to jsou dva největší filosofové minulého století. Představte si tu explozi inteligence dvou nejchytřejších mužů světa. Jenomže se fyzicky nenáviděli. Popadli krbové pohrabáče a pustili se do sebe. Jako Platón a Aristoteles. Podobné fiasko byl Dalího kongres a všechno šlo k čertu. Několik velkých mozků se tam pohádalo o významu filosofie a matematiky. Arrabala, Jodorowského a Topora obviňovali, že chtějí Panikou zavést chaos, ale to není vůbec pravda, my jsme chtěli pravý opak. My jsme vášnivě toužili po pořádku, ale nedospěli jsme k němu. To nás na Panice přitahovalo. Snili jsme o uspořádaném světě. Topor nezná Wittgensteina, a přesto se mu ve svých textech přiblížil.

Patafyzika vás nadchla podobným způsobem?

Líbí se mi, že nikomu neskládá hold. Vezměte si takovou Nobelovku, ta cena kulhá. Může ji dostat jakýkoliv arcipitomec, Quasimodo nebo Churchill, to vyjde nastejno. Patafyzika uděluje zvláštní druh cen a nikdy se nespleteme. Ta cena se jmenuje transcendentní satrapa. Třeba můj drahý přítel, zde přítomný básník Juan XXI., ji získal. Píše sonety, ale raději je nečtěte, protože byste se z jejich geniality zbláznil. Mě zajímá jen osobnost pana Nobela. Položil si otázku, proč je svět, který nás obklopuje, v rovnováze, když lze dosáhnout nestabilního stavu. Ostatní to nezajímá, jeho ano. A tehdy Poincaré (který se jmenoval, jak se jmenovat měl, tedy čtvercový bod, což je těžko uvěřitelná věc), který byl bratrem jednoho hovada, co bylo francouzským prezidentem, vymyslel kombinatorickou topologii. Nobel byl nadšený a dal mu hodně peněz a chtěl začít udělovat ceny ve čtyřech nejvýznamnějších oborech jakožto pilířích – za matematiku, filosofii, hru v šachy a divadlo. Legenda vypráví – dlouho jsem jí věřil, ale není to pravda –, že k tomu nedošlo, protože Nobelova manželka smilnila s filosofem, matematikem a šachistou.

Poradil byste nám, jak přistupovat k vašim filmům? Stačí nápověda…

Moje filmy jsou plné filosofie, matematiky, šachů a božství. Proč bychom se měli bavit o mých filmech?

Protože tu poběží.

A kdy?

Zítra, pozítří a popozítří.

To budete muset divákům zaplatit, aby přišli.

Tady to ještě funguje naopak. Diváci platí, aby na ně mohli přijít.

Svět mých filmů je, jako kdyby se všichni vymočili do stejné nádoby.

Jeden divák se mě po projekci Guerniky ptal, co si o tom má myslet.

Tak mu vyřiďte, že mu přinesu stroj, který mu pomůže myslet. Já už dál nemůžu, tohle město je příliš erotické.

Setkání druhé

Já mám svého osobního kritika a vykladače Franciska Torrese Monreala. A ten říká, že mé filmy jsou směsí snů a reality. Tady Juan XXI., estét, který řídí jeden z nejlepších časopisů na světě, tvrdí, že můj nejlepší film je Císař peruánský. Film pro děti. Co si má člověk o svých filmech myslet? Pro mne jsou to neustále se měnící díla, každý divák je vnímá nově a jinak.

Pro vás asi bude jednodušší začít mluvit o svých filmech panicky, jak sám říkáte. Císař peruánský je pro děti. Pro mne je to obyčejný film v hollywoodském stylu. Co vás vedlo k jeho natočení?

Císař peruánský nebo také Pacifická odysea je film, který dokazuje, že bych mohl natáčet pro Hollywood. Alespoň mi to říkalo mnoho novinářů po premiéře. Kdyby k tomu došlo, stal bych se multimilionářem, dokážete si to představit? To by mne zničilo. To by byl konec Arrabala. To je, jako kdybych dostal tu švédskou rolničku. Nemůžu se prodávat a zaprodávat. To bych zradil všechny, kteří mne obklopují a spolupracují se mnou – například Kunderu. On je zvláštní případ, protože záměrně omezil veškeré kontakty s vnějším světem. Když dostane cenu, musí se spojit se mnou, protože já vím, kde pobývá. I jeho nakladatel Gallimard musí vše vyřizovat mým prostřednictvím. Já to respektuji. V mých filmech se tedy odráží každodenní filosofie mého života. Může se zdát, že to spolu nesouvisí, ale není to pravda. Surrealisté odmítali komunikovat s novináři, což je další příklad odtržení od prokletého světa. A s takovým chováním mi nikdy nedají ani Nobelovku, ani Cervantesovu cenu, a co bych s nimi dělal. Lepší je, když mi udělí cenu, kterou vymyslí nějaká univerzita speciálně pro mne. Třeba bych chtěl dostat Wittgensteinovu cenu.

A když mluvíte o cenách, oficiálních poctách, jak jste vnímal přijetí svého prvního filmu Ať žije smrt! (1971), který byl uveden v Cannes a okouzlil například Johna Lennona, Pabla Picassa nebo Luise Buñuela?

Já přijímám všechny ceny a nebráním se jim. Jenom nemám rád překvapení. Když mi někdo oznámí, že mám dostat cenu, určitě neodmítnu. Přijetí mého debutu je jen důkazem mé geniality. Jsem jako Bůh, a proto jsem natočil jen sedm filmů, ale možná natočím i osmý a ten se bude jmenovat Yo (Já). Jen prosím už žádné řeči o mé politické angažovanosti! V žádném z mých filmů není politika, jsou to jen poeticko-surrealistické obrazy, jež se občas obracejí k mým životním zážitkům. Toť vše!

Říkejte si, co chcete, avšak já souhlasím s divákem, který vám oponoval, protože v Ať žije smrt! a Guernice (1975) dramatická zápletka jasně vyplývá z politické situace.

Vy jste taky posedlý sexem jako oni. Politika mne nezajímá, politici jsou zvláštní druh zvířeny a já se zabývám poezií.

Váš debut je reflexí životního traumatu a nevyjasněného vztahu k vlastní matce a vrcholí v roce 1973 ve snímku Poběžím jako splašený kůň, kde dokonce syn svou matku zabije a oloupí. Tvrdíte, že vaše matka udala frankistům vašeho otce. Víte, že váš osobní vykladač o tom pochybuje?

Ať žije smrt! je sled surrealistických obrazů, jež si každý může vysvětlit po svém. Hnus nemá šokovat, to jen američtí distributoři naprosto nesmyslně označili mé filmy, kromě Císaře peruánského, za filmy pro dospělé. A já je natáčel jako filmy pro děti. Myslím, že právě Ať žije smrt! se nejvíce hodí pro dětské publikum a naopak Císař peruánský pro dospělé.

Proč si myslíte, že bude pro děti přínosné sledovat scény, ve kterých po sobě lidé kálejí, žena se válí v býčí krvi, uřezávají se varlata a pojídají lidské orgány?

Krutá poezie zjemňuje duši a ta dětská je nejcitlivější. Považuji za projev dospělosti odhodlat se uříznout varlata svému příteli, osvobodíte ho více, než si dokážete představit.

Nemůžu si pomoct, ale nezní to přesvědčivě. Připadá mi, že ve svých posledních filmech Vrakoviště aut (1981), Sbohem, Babylonie! (1998) a Borges, život jako báseň (1998) jste mnohem méně ostrý. Je to záměr, nebo vyčerpanost?

Mladý muži, v Borgesových slovech je více krutosti, než se na první pohled zdá. Pouze nemám potřebu je implicitně vizualizovat. Babylonie je pouhou syntézou mých předchozích děl. Ale všechno souvisí s Johannem Gregorem Mendelem, a proto musím jet do toho města, jež má magické jméno, které ne lze vyslovit. (Arrabal má na mysli Brno – pozn. red.) Můžete mi zajistit, abych tam jel na výlet?

Setkání třetí

Jak se vám líbilo v Brně?

Úchvatné město! Trochu šedivé. Nicméně velmi inspirativní a stejně erotické jako celá ta vaše země.

Smím se tedy zeptat, jak mi Mendel a genetika osvětlí vaše filmy?

Problém je, že si všichni myslí, že já, Dalí, surrealisté, Topor, Jodorowski a nevím kdo ještě jsme chtěli vytvářet skandály, a to vůbec není pravda. My jsme vlastně velmi pokorné postavy a nikdy jsme skandály neměli rádi a ani je neprovokovali. To se jen o nás vytvořila taková, dnes už všeobecně zažitá klišé. Podívejte se, já vlastně žiju pro svou snoubenku. (Arrabal myslí manželku – pozn. red.)

Uznejte, není to nádherná bytost? Bezpochyby okouzlující doplněk vaší suity, ale nemám pocit, že by kdokoliv z vašeho doprovodu vystupoval příliš samostatně. Jedině váš vykladač se vám odváží oponovat, jinak vás všichni následují ve vaší hře. Proč nikdy nechcete mluvit o svém díle vážně?

Mladý muži, vy mi skáčete do řeči. Buď uděláte rozhovor svého života, nebo se na to vykašlete. Já jsem chtěl navázat něčím jiným. Poslouchejte běžícího koně v Poběžím jako splašený kůň, sledujte Emanúa-Krista ve Vrakovišti aut a dosáhnete stejné vyrovnanosti jako já. A hlavně nevyhazujte tu obálku, co jsem vám poslal, protože to je umělecké dílo. Víte, za kolik eur bylo minulý týden vydraženo pět řádků mého rukopisu v Paříži? Za tisíc tři sta! To je přece také hra, ale ta vám umožňuje žít. Protože naše povídání se začíná podobat přerušované souloži, bude lepší ho ukončit.

Asi máte pravdu. Děkuju za váš čas.

Obrana Arrabala

Protože nemohu osobně svědčit v procesu s Fernandem Arrabalem, doufám, že tento dopis se dostane k soudnímu tribunálu, kde by mohl zapůsobit vzhledem k výjimečnosti lidské i umělecké hodnoty obžalovaného. Souzen bude člověk, který se za krátkou dobu deseti let dostal do první řady současných dramatiků a je to španělský talent. Všude, kde se hrají jeho hry, a hrají se po celém světě, je Španělsko přítomno. Na tuto obdivuhodnou minulost bych chtěl upozornit soud, aby přemýšlel, než vynese rozsudek. A také na toto: Arrabal je mladý, avšak slabý fyzicky i nervově. Bude muset velmi trpět, aby nám mohl předat, co ještě předat má. Vynést rozsudek požadovaný obžalobou neznamená jenom potrestat jednoho člověka, ale ohrozit dílo, které by mohlo být vytvořeno. A pokud došlo k nějakému pochybení, ať je na něj pohlíženo ve světle velkých zásluh včerejších a velkého příslibu do budoucnosti a pak bude Arrabal odevzdán svému vlastnímu trestu.

Samuel Beckett